O strašidelném mlýně

V jednom údolí při jednom potoce na kraji jedné vesnice stál mlýn a o tom se říkalo, že tu straší. Lidé se tornu místu vyhýbali a mlynář by byl už dávno hladem zemřel, kdyby ho neživilo pole a les.

V té vesnici bydlela chudá žena a ta jednou, bylo to už navečer, zjistila, že nemá doma ani trošku mouky, aby mohla udělat placky k večeři. Co se tedy dalo dělat: sebrala pytlík zrní a hajdy za mlynářem, aby jí to zrní semlel.

»I pro pána krále,« zvolal udiveně mlynář, »co tě to napadá? Copak nevíš, že ve mlýně straší a že se tam nikdo v noci neodváží?«

»A co by se neodvážil,« odpověděla kurážně žena, »já sama se odvážím.«

Marně jí to mlynář rozmlouval, žena nedala jinak, až ji pustil do mlýna.

Nejdřív rozdělala v krbu veliký oheň, aby na práci dobře viděla, a pak spustila mlýn. Zatímco se obilí mlelo, sedla si ke krbu a pletla.

A tu kde se vzala tu se vzala, objevila se jakási ženština, hrnula se rovnou ke krbu a začala oheň rozhrabávat. Žena neřekla nic a shrnula uhlíky zase dohromady. Chvíli tak vedle sebe seděly docela tiše, až se to podivné stvoření zeptalo:

»Jak se jmenuješ?«

»Já sama se jmenuji,« odpověděla žena.

Stvoření zavrtělo hlavou, jako by se tomu divilo, ale potom znovu začalo pokoušet a rozhrabávat oheň v krbu.

Žena pokaždé vzala železný hák a uhlíky zase pěkně shrábla, ale nakonec jí přece jen došla trpělivost a klepla rozpáleným pohrabáčem to stvoření přes prsty.

To se dalo do nářku, vyběhlo ze stavení a volalo: »Táto, táto, já mám popálenou ruku!«

»A kdo ti to udělal?« zaburácel hlas z hory.

»Já sama!«

»Když sis to sama udělala, budeš to muset sama taky vydržet,« ozval se znova hlas z nitra hory.

Pak se hora otevřela, to podivné stvoření do ní vběhlo a už ho nikdy nikdo neviděl. A v tom mlýně od té doby

nestrašilo.