O Turkovi a krásné Katarině

Byl jeden sedlák a ten měl neobyčejně krásnou dceru. Pověst o její kráse se roznesla daleko široko. Jmenovala se Katarina.

Slyšel o ní také jeden turecký paša. Rád byl si ji vzal za ženu, ale nevěděl jak na to. Otec krásné Katariny se zabýval povoznictvím a měl pěkné koně, o které velmi dbal. Turek tedy vyzkoumal, kudy vždycky jezdí a nechal mu na cestě vykopat hlubokou jámu. Sedlák jel a blížil se k tomu místu až za soumraku. Cestu dobře znal, a proto by se nenadál nehody, která ho čekala. Najednou spadli koně i s vozem do jámy. Ubohý křičel, volal dobré lidi, prosil boha o pomoc, ale nikde nebylo ani človíčka. Turek zatím čekal v úkrytu, až když slyšel a viděl, že je sedlák v největší nouzi, vyjel k němu a ptal se ho, co se mu stalo. Hospodář naříkal a jen ukázal do jámy, kde sebou koně trhali a kopali až hrůza, a přece se nemohli dostat ven.

,,No, já ti pomohu, když mi slíbíš dát, co je tvému srdci nejdražší!" řekl mu Turek. Sedlák se ulekl.
„Ach, jak bych vám to mohl dát, vždyť nejdražší mému srdci je má krásná dcera," odpověděl mu sedlák.
„Nu právě. Tvoje to byla krásná dcera a moje to bude krásná žena," řekl Turek. Sedlák nevěděl, co má dělat. Nechtěl slíbit dceru Turkovi, ale koní a vozu mu bylo líto. Sliboval Turkovi peníze, pole, ale ten nechtěl nic než krásnou Katarinu. Když hospodář viděl, že Turek jinak nedá a že bez jeho pomoci koně zahynou, slíbil mu konečně svou dceru. Turek zavolal své lidi a pomohli sedlákovi z jámy.

Když Turek přijel domů, oznámil matce, že si přivede krásnou Katarinu za ženu, aby ji dobře přijala. Nechal přichystat skvostnou hostinu, a hned sezval svatebčany.

Když přijel hospodář domů a dcera mu přiběhla vstříc, rozplakal se. Katarina se ho ptala:,,Tatíčku přemilý, copak vás tak bolí, zda hlava nebo staré nohy?"
„Hlava mě nebolí, ani staré nohy, ale prodal jsem tě pohanu Turkovi," odpověděl jí otec.,,Tatíčku přemilý, co jste to udělal, za vozík a koně jste mi prodal duši," naříkala krásná Katarina.

Ale ani její nářek, ani otcův zármutek již nic nespravily, slovo se nazpět vzít nedá. Třetí den měl ženich přijet. Vskutku také třetí den viděli zdaleka prach se zdvíhat.
,,Nejsou to mraky, nejsou to černé mraky?" ptal se otec dcery. ,,Tatíčku přemilý, nejsou to mraky, nejsou to černé mraky, ale už se hrnou ti Turci pohani." Když otec viděl, že to jede ženich, pravil dceři: ,,Katuško, dcero má, oblékni si šaty, aby se rovnaly Měsíci i Slunci!"

Katuška šla do své komůrky a hořce, přehořce plakala. Nechtěla se vdát za Turka. Když si česala dlouhé žluté vlasy, žalostně naříkala:,,Vlasy, moje vlasy, škoda vaší krásy! Kampak vy půjdete? Za turecké hory. Hlavička mě bolí!"

Turek přijel v krásném kočáře s mnoha panstvem a svatebčany pro svou krásnou nevěstu, a když mu ji vyvedli, byl radostí celý omámený.

Když odcházela z domu, líbala matku třistakrát a pravila jí:,,Matko moje drahá, pohleďte na mne, už mě neuvidíte!" Když ji vedli přes práh, zvolala smutně: ,,Zůstávejte zdrávy, tyto naše prahy, co po vás chodily moje bílé nohy," a když ji do kočáru posadili, žalostně zvolala:,,Počkejte chvilenku, páni svatebčané, než poděkuji matičce a otci. Matičce děkuji za dobré chování, a otci děkuji za špatné vdávání."

Nechtěla si sednout k Turkovi do předního vozu, ale sedla si do zadního mezi družičky. Když ujela kus cesty, vytáhla si Katarina červené jablíčko, co jí dala matka na cestu. Obrátila se k družičce a prosila ji: „Podej mi nůž, Turkova družičko, ať si já žíznivá ukrojím jablíčko."

Chtěla se tím nožem probodnout. Turkova družička odpověděla, že nemá a nedá nůž. Jeli dál, až přijeli k Dunaji.

Tu volala zase na předního jezdce:,,Ty turecký kočí, počkej jen chvilenku, z tohoto Dunaje pila bych voděnku!" Družičky nechtěly dovolit, aby slezla, raději jí samy naberou vodu do zlatého poháru.,,Nepřivykla jsem já poháru zlatému, zvyklá jsem lehnout si k Dunaji tichému."

To řekla, skočila z vozu a běžela ke břehu. Skočila do Dunaje, až se jí voda nad hlavou zavřela.

Všichni vyskákali z vozů, hledali ji, volali, ale viděli jen její žluté vlasy, jak plynou po vodě. „Rybáři, rybáři, roztáhněte sítě, moje nevěsta dolů vodou letí!" volal zoufalý Turek. Rybáři zatáhli sítě jednou, vytáhli rybu, zatáhli podruhé, ale nebyla to ryba, to byla krásná Katarina. Zabalili ji do drahého koberce a smutně jeli domů.

Turkova matka stála na prahu a vyhlížela. Nemohla se dočkat nevěsty a syna. Když viděla, jak jsou všichni smutní, ptala se svatebčanů: ,,Svatebčané moji, co tak smutni jedete, to vám ji nedali, to vás oklamali?",,Věru nám ji dali, nás neoklamali, ale skočila do tichého Dunaje," odpověděli svatebčané.

Turkyně začala nad mrtvou nevěstou hořce naříkat:

Ach nevěsto milá,
čeho ses tak bála,
sedmi velkých statků
či devíti zámků?

Vždyť bys tu nebyla
tvrdě pracovala,
jen v krajkách seděla,
zlatem stříbrem šila.

Vždyť bys nechodila
po blátě, po hatích,
u nás bys chodila
po měkkých kobercích.

Vždyť bys tu bývala
hladem netrpěla,
z šálků křišťálových
kávu popíjela.

Kdybys byla přišla
do turecké země,
byla bys umřela
v posteli hedvábné.

Místo radosti a veselí si přivezl Turek do domu zármutek a rodiče Katariny hořem scházeli, až i sešli.