O zatoulaném koťátku

Kdysi dávno, žilo na konci vesnice koťátko. Byl to neposedný mladý kocourek, se jménem překrásné květiny. Jmenoval se Tulipánek. Spolu s dalšími zvířátky bydlel na malém statku, o který se už celá desetiletí staral starý pan Pšenička. Byl to velmi hodný pán. K Tulipánkovi a ostatním se vždy choval velmi hezky, jídla od něj dostávali dostatek a péče jakbysmet. Každý si ho vážil, protože nikdy nenechal nikoho na holičkách, Vždy když se u jeho dveří objevilo nějaké utrápené a opuštěné zvířátko, poskytl mu útulný a bezpečný domov. Každý den na statku trávila zvířátka hraním her. Každý měl svou oblíbenou, i Tulipán takovou měl. Úplně nejradši si hrál s malým balonkem, který zářil všemi barvami. Vydržel si s ním hrát dlouhé hodiny, kutálel s ním ze strany na stranu, nebo si ho převaloval v packách. Jednoho větrného dne, zvířátka pobíhala po dvorku a skotačila. Tulipánek zvířátka spokojeně z dálky sledoval. Po chvíli se rozhodl k nim přidat. Pohodil si balónkem, když v tom zafoukal vítr a balonek se zakutálel na zahradu. Tulipánek se za ním rozběhl, ale vítr byl rychlejší a balonek odnesl až na její konec. Tam nikdo nikdy nechodil, byl tam totiž jen starý děravý plot. Jednou z těch děr balónek proklouzl a vítr ho dál unášel do neznáma. Neposedný Tulipánek zakoukaný do svého balonku si díry ani nevšiml, proběhl jí a hurá za ním. Minuty běžely, vítr foukal a Tulipánek si radostně pohrával se svým balonkem. Když v tom na něj padl stín, a to ho přinutilo přestat. Zvedl hlavu a před ním se tyčil černý les. Tulipánek zůstal překvapeně stát s otevřenou pusou. Takhle blízko k lesu se nikdy nedostal. Všechen svůj čas totiž trávil s ostatními zvířátky na statku, a tohle pro něj bylo něco úplně nového. Z lesa vál jemný vánek a v okolí zpívali ptáčci.

“Kam jsem se to dostal?” zaúpěl překvapený Tulipánek. Takhle daleko od domova nikdy nebyl. “Ztratil jsem se! Jak se teď jen dostanu domů?” naříkal. Rozhlédl se okolo, ale všude kolem něj byly jen vysoké stromy. Trochu se bál, ale rozhodl se, že vstoupí do lesa a pokusí se najít cestu domů. Čím dále šel, tím více byl les tmavý a tichý. Udělal krok, když v tu ránu ticho prolomil něčí hluboký hlas. “Ty zrovna nevypadáš jako nějaká lesní zvěř. V těchto místech potkávám spíš srnky, vlky a sovy”. Tulipán se polekal, vůbec nečekal že se s ním v lese nachází ještě někdo jiný. Nejprve uviděl za stromem stín, který se začal pomalu přibližovat. Tulipánek udělal krok zpět, měl velký strach, co za zvíře se skrývá za stromem a zda pro něj náhodou není nebezpečné. Ozvalo se křupání větviček a zvíře se k němu začalo pomalu přibližovat. Konečně bylo tak blízko, že mu Tulipánek mohl pohlédnout do tváře. “Mě se bát nemusíš. Jsem sice velký, ale neublížím ti. Jmenuji se Willy” představilo se mu mohutné divoké prasátko. “Já se jmenuji Tulipán, a vůbec tu nemám být. Ztratil jsem se a teď nemohu najít cestu ven” pravil smutně. “To jsem tušil hned jak jsem tě uviděl. Nikdy se mi zatím nestalo, že bych v těchto končinách narazil na kočku. Odkud vlastně jsi?” pravil Willy.

“Jsem ze statku pana Pšeničky. Bydlím tam s ostatními zvířátky. Chvilku jsem si hrál s balonkem, a najednou jsem byl tady. Rád bych se zase dostal zpátky, určitě mě už hledají!” řekl Tulipánek. A nebyl daleko od pravdy. “Statek pana Pšeničky bohužel neznám, ale můžu tě tudy provést a zkusíme ho najít, co říkáš?” pravil Willy. Tulipánkovi se na tváři objevil úsměv a vděčným hlasem odvětil “To bych byl moc rád”.

Ve stejnou dobu na statku se schylovalo k obědu. Pan Pšenička už měl vše nachystané a začal rozdávat každému to co měl rád. Husám a slepicím zrní, koním seno a prasátkům pomeje. I Tulipánkovi připravil jeho oblíbené granulky. Položil mu misku ke dveřím a čekal. Ten ale k misce nepřišel. “Tulipán přece bývá u jídla mezi prvníma!” podivil se. “Kde jen může být? Snad se někam nezatoulal” pronesl pan Pšenička. Uplynula první, a pak i druhá hodina. “To není normální, přece by jen tak neodešel. Zkusím se po něm podívat, třeba bude někde v okolí” a jak řekl, tak udělal. Nejdřív prošel celý dvorek a hned poté zahradu. Tulipánka ale nikde nenašel. Najednou si všiml cestičky v trávě, kterou jistě muselo udělat nějaké malé zvířátko. Na jejím konci u děravého plotu stopy končily. Pan Pšenička se rozhlédl, ale nikde nikdo nebyl. Pomyslel si, že pokud Tulipán někam odešel, muselo to určitě být nějakou dírou v plotě. Rozhodl se plot obejít, a zkusit se podívat, jestli za ním nenajde nějaké další stopy, které by mohly vést k nalezení Tulipánka. Mezitím se Willy s Tulipánkem blížili k východu z lesa. Za stromy už byly vidět louky, a i světla stále víc a víc přibývalo. Když vyšli z lesa, statek pana Pšeničky vidět nebyl. Buď vyšli na jiném konci lesa, nebo se Tulipánek zatoulal hodně daleko. “Můžeme zkusit jít podél lesa, třeba narazíme na nějakou stopu” řekl Willy. “Zkusíme to. Jak velký je vlastně tenhle les? Je možné, že jsme vylezli na jeho druhé straně? zeptal se Tulipánek. “To možné je, ale les není tak velký, takže nemusíš mít strach. Dřív nebo později jistě najdeme cestu kterou jsi přišel” uklidnil ho Willy.

A tak se vydali na cestu. Slunce jim do toho krásně svítilo a foukal jemný větřík. Z okolní trávy byl slyšet cvrkot cvrčků a z okolních stromů cvrlikání ptáků. Z Willyho a Tulipánka se pomalu a jistě stávali dobří přátelé. Celou cestu si povídali, smáli se a čím dál víc se blížili k místu, odkud Tulipánek přišel. Willy se Tulipánkovi svěřil, že se mu v lese nelíbí. Cítí se tam velmi sám a nemá se s kým přátelit. “Pokud chceš, můžeš jít se mnou na statek pana Pšeničky! Určitě mu to nebude vadit, neboj se” řekl Tulipánek. “Myslíš? Ale vždyť jsem úplně jiný než ostatní, určitě bych tam nezapadnul” povzdech si Willy. “Neměj strach, na statku nikdo nikoho nesoudí a jsme tam všichni přátelé. Navíc pan Pšenička se o nás o všechny hezky stará a určitě mu nebude vadit, když se k nám přidáš, uvidíš!” řekl Tulipánek a pokračoval s Willym v chůzi. Pan Pšenička na nic nečekal. Vrátil se na začátek zahrady a brankou prošel na druhou stranu plotu. Rychlým krokem se blížil k místu, kde bylo v plotě plno děr. Když tam dorazil, všiml si, že trávou vede vyšlapaná cestička. “To musí být jistě cesta kterou Tulipánek odešel!” zaradoval se. Jiné stopy neviděl, a tak se ho vydal hledat po vyšlapané pěšince. Šel velmi dlouho. Divil se, jak se mohlo tak malé koťátko jako Tulipánek zatoulat takhle daleko od domova. Najednou jeho oči upoutal nezvykle barevný předmět. Došel až k němu a vzal ho do ruky. “Vždyť to je přece Tulipánkův balonek! Teď už musí být jistě někde blízko” řekl a schoval si ho do kapsy. Chtěl pokračovat v cestě, když tu najednou uslyšel jemný dupot. Zvedl hlavu a co neviděl. Tulipánka jak si spokojeně vykračuje spolu s divokým prasetem. V tu chvíli si ho všimli i oni a Tulipánek se radostně rozběhl k panu Pšeničkovi. Willy zůstal stát opodál. “Kde jsi byl? Už jsem se bál že jsi se zatoulal” řekl pan Pšenička a hladil Tulipánka po zádech. “A kohopak si to vedeš s sebou? Pojď sem malý, no, neboj se” řekl a nastavil ruku. Willy se nejdřív trochu bál, ale pak se pomalým krokem rozešel blíž. Pan Pšenička ho pohladil po hlavě. “Jestli chceš, můžeš jít s námi. Postarám se o tebe stejně jako o ostatní zvířátka, co ty na to?” pravil. Hned co to dořekl začal Willy šťastně poskakovat a vrtět ocáskem. Byl moc rád, že může zůstat se svým novým kamarádem. “Budu to brát jako souhlas” usmál se pan Pšenička a spolu s Tulipánkem a Willym se vydali na cestu domů. Pan Pšenička opravil druhý den plot, aby se už žádné další zvířátko nikdy nezatoulalo a vrátil Tulipánkovi jeho balonek. Ten si s ním a Willym hrál a žili spokojeně s ostatními ještě mnoho a mnoho let.