O zelené huse

Běž, pohádko, běž až na zlatou věž, rozhlédni se tam - a pak rovnou k nám.

Žil muž se ženou a měli dvanáct dětí. Dětí měli hodně, ale v hrnci mívali málo nebo vůbec nic a v chalupě býval hlad.

Jednoho dne šel otec s nejstarší dcerou do lesa na dříví, aby se doma alespoň ohřáli. Pojednou uslyšeli za sebou dusot kopyt a hrčení kol, a než se nadáli, zastavil vedle nich kočár. V kočáře seděla panna, celá zelená, vyklonila se z okna a zeptala se muže:

»Proč jsi smutný, copak tě trápí?«

Muž se nepolekal, myslil, že ho už nic horšího nemůže potkat než nouze a hlad, a těch měl nad hlavu. Řekl proto hezky nebojácně podivné panně o svém trápení a panna odpověděla:

»Jestli mi dáš svou nejstarší dceru do služby, budeš mít všeho víc, než potřebuješ. Napiním ti sklep jídlem a pitím a nikdy ti jídla ani pití neubude. Tvoje dcera se bude u mě mít dobře a po sedmi letech se může zase vrátit. Rozmysli si to, a jestli budeš chtít, přiveď děvče k velikému pařezu, který stojí na pasece.«

Potom panna odjela.

Muž se rozmýšlel, což o to, bylo by dobré, kdyby člověk měl všeho dost a nelehal a nevstával s prázdným žaludkem. Ale dát dceru kdovíkomu se mu přece jen nechtělo. Dcera se už rozmyslila.

»Tatínku,« povídala, »jen mě do té služby pošlete. Všem nám bude líp.«

Přemlouvala otce a přemlouvala, až nakonec povolil. Odvedl dceru k velikému pařezu na pasece a vrátil se domů sám. Děvče dlouho nečekalo. Za chvilku se objevil kočár, zelená panna poručila dívce, aby nastoupila, a sotva dívka usedla do kočáru, jako by kočár dostal křídla, letěl lesem, že se stromy kolem jen míhaly.

Muž přišel domů a řekl ženě:

»Jdi do sklepa a přines chleba, máslo a sýr a nezapomeň na láhev vína.«

»Co se to s tebou, muži, děje?« zabědovala žena, »dobře víš, že máme sklep prázdný, a chceš na mně, abych ti podstrojovala jako pánovi.«

»Jen jdi,« přikázal muž.

Žena šla tedy do sklepa a na schodech zůstala stát jako omráčená. Sklep byl plný, plničký jídla a roztodivných lahví. Vzala, co si muž přál, i jednu láhev vzala a pospíchala nahoru. Muž na ni čekal u stolu a usmíval se:

»Tak vidíš, neříkal jsem ti to?«

A teď jí vyprávěl, jak se všechno zběhlo s jejich dcerou, se zelenou pannou a vším tím bohatstvím a štěstím, které je potkalo. Od té doby měli muž, žena i děti dost jídla a nemusili hladovět. Dobře se jim vedlo.

Dívku odvezla zelená panna hluboko do lesa, tak hlubo­ko, kam ani lidé nechodili; jenom zvěř žila v té končině a ptáci létali ve větvích stromů. Tady stál na hebké louce veliký a nádherný zámek. Před ním kočár zastavil a zelená panna s dívkou vystoupila. V zámku bylo mnoho pokojů a pokojíčků a dívka ode všech dostala klíče.

»Všechny pokoje každý den pěkně uklidíš a postele uste­leš,« řekla zelená panna, »jenom do jednoho pokoje, od kterého také dostaneš klíč, nesmíš po celých sedm let vstou­pit.« Potom zelená panna zmizela.

Dívka žila v zámku docela sama. Každý den uklízela a zametala pokoje a stlala v nich postele. Zakázanému pokoji se vyhýbala. Rozmlouvala jenom s ptáky, kteří pro­zpěvovali kolem zámku. Každý den našla prostřený stůl a nemusila se o nic starat kromě toho, co jí zelená panna rozkázala. Tak plynul den za dnem, měsíc za měsícem a rok za rokem. Šest let uplynulo jako voda v řece a nadešel sedmý rok služby. Ale čím více se blížil konec služby, tím zvědavější se dívka stávala. Kdybych zakázaný pokoj ode­mkla, dveře maličko pootevřela a jen škvírečkou se podívala dovnitř, zelená panna by jistě nic nepoznala. Obcházela kolem dveří, naslouchala, za dveřmi však nebylo nic slyšet. Rozhlédla se ještě opatrně po chodbě, vsunula klíč do zám­ku a klíč se v zámku sám otočil. Dívka se trochu polekala, ale zvědavost byla silnější než strach. Pomaloučku pootevře­la dveře a škvírečkou nahlédla dovnitř. Uviděla veliký po­koj, v pokoji veliký rybník a na rybníku plula zelená husa. Jakmile dívku spatřila, zamávala křídly, zarmouceně zakej­hala a zvolala:

»Škoda, přeškoda, že jsi dveře otvírala. Ještě rok, jediný rok, a byla bych vysvobozena ze zajetí. Teprve za sto let se narodí zase někdo, kdo by mě mohl vysvobodit. Jdi, nepo­slušná, odkud jsi přišla.«

Poděšená dívka vyběhla ze zámku. Před zámkem stál kočár a čekal. Dívka vsedla do kočáru a kočár ji odvezl až na paseku k velikému pařezu.

Nedaleko odtud se procházeli její rodiče.

»To je dobře, že ses vrátila,« řekl otec, »budeme se mít všichni dobře.«

Ale když se vrátili domů, byl sklep prázdný a po jídle a víně ani památky. Do chaloupky se vrátila stará nouze a na to, jak se měli dobře, jenom vzpomínali.