O ztraceném koni a podobizně
Bylo nebylo, žili tři synové a neměli už otce ani matku, jen malé dědictví jim po nich zůstalo Ale i to dědictví jim nebylo k ničemu, protože se nemohli dohodnout, jak si je rozdělit. Až si nakonec řekli, že půjdou ke králi a poprosí ho, aby je podělil.
A hned se vydali na cestu. Vpředu šel nejstarší, kousek za ním prostřední a docela vzadu ten nejmladší.
Šli a v tom potaká nejstarší syn chuďasa. A chuďas povídá: „Neviděl jsi tu někde mého koně? Byl to celý můj majetek, ale i o ten jsem přišel.“
„Měl tvůj kůň jen jedno oko?“ opáčil mládenec.
„To měl“
„Tak toho jsem neviděl“
Potom dorazil prostřední syn, a i toho se chuďas zeptal, jestli neviděl jeho koně.
„Byl tvůj kůň sivák?“ opáčil mládenec.
„To byl“ řekl chuďas
„Tak toho jsem neviděl“
Pak přišel nejmladší syn a chuďas se zeptali jeho.
„Byl tvůj kůň kulhavý?“ opáčil mládenec.
„To byl.“ řekl
„Tak toho jsem neviděl.“
To je divné, pomyslel si chuďas. Všichni tři se ptali tak, že se to hodí na mého koně, a nikdo prý ho neviděl. Ale nahlas nic neřekl, jen se mládenců vyptal, kam mají namířeno a co tam chtějí dělat. Řekli mu, že jdou ke králi, protože slyšeli, že je spravedlivý. Ať tedy mezi ně spravedlivě rozdělí jejich dědictví.
Jak to chuďas uslyšel, pospíšil si, aby byl u krále dřív než oni tři mládenci, postěžoval si, co se mu přihodilo, a poprosil ho, aby jim dědictví nerozděloval, dokud neřeknou, jak to s jeho koněm oprav-du bylo.
Sotva to králi vypověděl, už tu byli ti tři synové a přednesli králi svou žádost.
„Dobře,“ řekl král.
„Ale dříve, než vám vyhovím, musíte něco vysvětlit tady tomu chuďasovi, kterého dobře znáte. Jakpak víš,“ oslovil nejstaršího syna, „že jeho kůň má jen jedno oko?“
„To vím podle toho,“ odpověděl nejstarší, „že z obou stran cesty, kterou kůň kráčel, roste vysoká pšenice, a kůň ji spásal jen z jedné strany.“
„A jak víš ty“ obrátil se král na prostředního, „že jeho kůň je sivák?“
„Protože jsem na cestě našel několik koňských žíní, hnědých a bílých.“
„A ty?“ zeptal se král nejmladšího. „Jak víš, že jeho kůň kulhal?“
„Protože našlapoval na zem jen třemi kopyty.“
„Tak dobře“ pravil král. „A teď k vaší rozepři. Povězte mi dokážete nakreslit podobu svého otce?“
„Dokážeme,“ odpověděli svorně. „Tak mi ji nakreslete.“ Král jim dal list papíru a synové rychle nakreslili podobiznu svého otce. Když skončili, dal král každému z nich pistoli a vyzval je: „Teď dobře miřte tomu, kdo tu podobiznu zasáhne nejlépe, připadne mu celé dědictví“
Starší synové bez rozmýšlení namířili na otcovu podobiznu, ale nejmladší pistoli odhodil. „Proč pak jsi odhodil pistoli?“ zeptal se ho král.
„Na vlastního otce střílet nebudu“ řekl nejmladší syn. „Ale vždyť je to jen jeho podoba.“ „Na tom nezáleží, ani na tu střílet nebudu“ „Ty jsi hodný syn,“ rozhodl král. „Tvoje ať je celé dědictví.“
Opravdu to byl hodný chlapec. I když si mohl nechat celé dědictví, dal bratrům poctivě rovný díl.