Princ

 

Bylo nebylo, žil jednou jeden král a ten měl krásného synáčka, kterému dal jméno Daniel. Král musel do války a malého Daniela svěřil do opatrování svému správci, protože královna už nežila, zemřela v tu noc, co se Daniel narodil.

Ale tu noc se také přihodila divná věc: přesně ve chvíli, kdy zemřela královna, zcepeněla i její nejoblíbenější klisna a zanechala osiřelé hříbátko.

Malý princ a hříbátko byli stejně staří, a jakmile to jen bylo možné, princ přicházel do konírny a hříbátko hladil a objímal. A když ho nikdo neviděl, plakal nad tím, jak jsou oba opuštění. A jak teprve naříkal, když otec odjel do války a on zůstal sám, bez otce i bez matky v obrovském zámku. Správce byl totiž člověk zlého srdce a přemýšlel jen o tom, jak by malého prince zahubil. Dělal si naději, že král v boji padne a on bude vládnout místo něho. A proto se rozhodl, že vetkne do princova lože meč tak, aby hrot nebylo vidět, a až princ v noci na meč nalehne, zahyne hroznou smrtí.

Ve chvíli, kdy správce ukrýval meč do jeho postele, byl malý princ zas u svého koníčka, objímal a líbal ho a plakal, jak jsou opuštění. Vtom koník promluvil lidskou řečí a pravil Danielovi:

„Neplač, pane můj milý, a vyveď mě na dvůr, ať se třikrát proběhnu cvalem. Pak si na mě sedni a odjeďme odsud, kam nás oči povedou, jinak správce zahubí tebe i mě.“

Malý princ poslechl dobrou radu, vyvedl koníčka na dvůr, ten se třikrát proběhl cvalem rychle jako vítr a pak se před Danielem zastavil a řekl mu:

„Nasedni mi na hřbet, pane můj!

Daniel se mu vyšvihl na hřbet a hop! koníček přeskočil bránu a cválal k sedmeru království.

Zastavil se, teprve když přijeli do velikánského města, a tam Danielovi řekl:

„Tady se rozloučíme. Udělej, co ti radím, a staneš se králem v této zemi. Ať se tě ptá kdo chce na co chce, odpovídej pořád stejným slovem: Nevím.“

Koníček odešel a malý princ zůstal sám, chodil sem tam po městě, a ať se ho ptal kdokoli na cokoli, odpovídal pořád stejně: „Nevím“

Zpráva, že ve městě je krásný chlapec, který na každou otázku odpovídá „nevím“, se donesla až ke králi té země.

Král okamžitě rozkázal, aby k němu chlapce přivedli. Nemeškali a Daniela předvedli, ale i král se marně vyptával: „Kdopak jsi a odkud jsi přišel, synku?“ Daniel měl na každou otázku stejnou odpověď: „Nevím.“

Jinak se králi chlapec zalíbil. Dal ho do učení k vrchnímu kuchaři a všem přísně nařídil, aby se neopovážili mu ubližovat, ať dělá cokoli.

Čas plynul a jednou v neděli všichni odešli do kostela, jen Daniel zůstal doma. Vrchní kuchař mu nakázal, aby přikládal na oheň a nechal péct maso, než on se vrátí.

Daniel rozdělal oheň, položil na kamna maso a posypal je popelem. Když se vrchní kuchař vrátil a uviděl, že maso je samý popel, rozzlobil se, ale neměl odvahu chlapce se dotknout a jen se zeptal:

„Proč jsi posypal maso popelem, nešťastníče?“

A Daniel odpověděl:

„Nevím“

Proto mu začali říkat Nevímek.

Daniel, chci říct Nevímek, potom natropil v kuchyni ještě tolik škody, že to vrchní kuchař nemohl déle trpět a šel si stěžovat ke králi. Král se sice na Daniela nerozhněval, ale aby dál nemohl kazit pokrmy, poslal ho do učení k vrchnímu zahradníkovi.

Příští neděli zas všichni odešli do kostela, doma zůstal jen Daniel a malá princezna, protože ji velice bolel zub.

Daniel se procházel po zahradě. A vtom, kde se vzal, tu se vzal, najednou před ním stál jeho koníček a ptal se ho: „Jak se máš, pane můj?“

„Chválabohu dobře, milý koníčku“ řekl Daniel.

„Jen buď opatrný,“ řekl koníček. „Nezapomeň, že musíš pořád na všechno odpovídat: Nevím.“

Potom mu dal měděnou uzdu a poradil mu, ať s ní zatřese, když bude něco potřebovat. A zmizel, jako by ho zem pohltila.

Daniel sice zrovna nic nepotřeboval, ale ze zvědavosti zatřásl uzdou, a v tom okamžení se před ním vynořil oř s měděnou srstí. Měl sebou i měděný kabátec a ten si Daniel rychle oblékl. Pak se na oře vyšvihl, objel zahradu a přitom zašlapal a zdupal všechno, květiny i trávu. Nato se kůň otřepal, Daniel seskočil, hodil měděný kabátec koni na hřbet a kůň vyrazil ze zahrady. Daniel utekl až dozadu do stáje a tam si zalezl pod žlab, protože se opravdu bál, že tentokrát dostane výprask.

Z okna to všechno viděla malá princezna, ale mlčela.

Když zahradník přišel domů a našel tu strašnou spoušť, převrátil dvůr vzhůru nohama, prohledal každý kout, až Daniela objevil pod žlabem. Vytáhl ho odtud a chtěl ho vyplatit, ale princeznička ho z okna okřikla:

„Zahradníku, nech toho chlapce, on za nic nemůže.

V neděli zas všichni odešli do kostela, doma zůstal jen Daniel a malá princezna. Teď jí sice nic nebylo, ale předstírala, že je. nemocná; čekala totiž, že zas uvidí něco neobvyklého. A také uviděla.

Daniel opět zatřásl uzdou a v tom okamžení se před ním objevil oř se stříbrnou srstí a tentokrát se stříbrným kabátcem.

Daniel si stříbrný kabátec rychle přehodil přes sebe, vyšvihl se na koně, a tak zdupal celou zahradu, že jediná květina nezůstala celá. Kůň potom zmizel a Daniel se schoval v kůlně na kočáry.

Princeznička i tentokrát všechno viděla, ale neřekla nic. Vrátili se domů lidé z kostela, vrátil se vrchní zahradník, a když spatřil tu strašnou spoušť, zaječel, jako by ho na nože bral:

„Kde jsi, Nevímku? Pojď sem, ty darebáku!“

Daniel, to se ví, nešel, museli ho z kůlny vytáhnout, ale když ho chtěl vrchní zahradník potrestat, princeznička zase zavolala z okna:

„Zahradníku neubližujte Nevímkovi, on z a nic nemůže!“

Třetí neděli se všecko opakovalo, jenže tentokrát zdupal zahradu na koni se zlatou srstí. A stalo se ještě něco jiného. Když zpustošil zahradu, přicválal pod okno, objal malou princeznu a políbil ji.

Král měl ještě dvě dcery, starší než malá princezna. Jednoho dne povídá:

„Milé dcery, teď jste všechny tři tak velké, že se můžete vdát“

Ještě týž den dal rozhlásit široko daleko, ať se do paláce sjedou princové a králevicové, aby si jeho tři dcery mohly vybrat.

Nebylo třeba velkého zvaní, ze všech končin se sjelo nápadníků, že jich bylo plné nádvoří. Dvě starší princezny si vybraly manžely hned první den, ale malé princezně se nikdo nelíbil.

„Dobrá“ řekl král, „když se ti nelíbí princové a králevicové, ať sem přijdou všichni mládenci, kteří mají chuť, a vyvol si z nich podle svého srdce.“

Na nádvoří se shromáždili bohatí i chudí mládenci různých stavů, ale ani mezi nimi si princeznička žádného nevybrala. Ani jeden mládenec se jí nelíbil.

Potom dal král předvolat i všechny sloužící u dvora, jen Daniel mezi nimi nebyl.

Princeznička se na ně ani nepodívala.

„Je ještě někdo u mého dvora?“ zavolal rozhněvaný král.

Řekli mu, že tam už nikdo není. Jen hlupáček Nevímek.

Bez meškání Daniela zavolali. Jen přišel, začala se princeznička usmívat, oči se jí rozsvítily jako dvě zářící hvězdy a radostně řekla: „Toho jsem si vyvolila za muže, tatíčku!“

Všichni užasli a král se div nepropadl hanbou. Ale dal svoje slovo, a také ho dodržel. Ještě týž den malou princeznu za Daniela provdal.

Současně se slavily tři svatby, ale Daniel se ve svatební síni sotva otočil a zmizel. Vyšel na nádvoří a procházel se tam. Marně na něj volali, ať se vrátí, a když už se stalo, co se stalo, ať si se svou nevěstou zatančí. Ale i teď na všechno odpovídal jen: „Nevím.“

Bylo po svatbě. Danielovi postavili naproti zámku dřevěný dům a tam měl se svou manželkou žít. Na oběd a večeři je zvali zřídkakdy, protože se král za takové příbuzenství velmi styděl.

Tak plynul čas. Jednou se dva starší královi zeťové vypravovali na lov a zvali také Daniela.

„Švagře Nevímku, pojď s námi na lov“

Daniel jim na to řekl: „Nevím“

Ale sotva švagři odešli, zatřásl uzdou. V tu chvíli před ním stál oř s měděnou srstí. Daniel na něm rychle odcválal do lesa, a švagři teprve vyjeli, když on už se vracel.

Nepoznali ho a dali se s ním do řeči. Mysleli, že je to princ z cizího království. Zvali ho, aby obrátil koně jel s nimi na lov.

„Už nepojedu,“ řekl Daniel, „já se z lovu zrovna vracím“ Na hrušce sedla měl zavěšenou zlatou divokou kachnu.

Tu ho začali švagři přemlouvat, aby jim tu kachnu dal.

„S radostí“ řekl Daniel, „když mi dáte své snubní prsteny“

Proč ne, pomysleli si švagři, necháme si udělat jiné.

Stáhli prsteny, vzali si zlatou kachnu a obrátili koně k domovu. Předtím se však Daniela ještě zeptali, kdo je.

Daniel řekl: „Jsem princ z dřevěného hradu.“

Rozloučili se, ale Daniel je předehnal, a než švagři dojeli domů, už postával ve všední haleně před svým dřevěným domem.

Švagři na něj chlubivě volali: „Tak vidíš, Nevímku, proč jsi nejel s námi? Podívej, co jsme ulovili!“

„Nevím,“ odpověděl Daniel. „Ale my to víme, ty blázne tchánovi, jakou pěknou zlatou kačenu ulovili.

Druhý den zas vyrazili na lov a zas Daniela zvali, ale i tentokrát zůstal doma.

Jakmile byli švagři z dohledu, zatřásl uzdou a v tom okamžení se před ním objevil oř se stříbrnou srstí a přinesl Danielovi třpytící se stříbrný kabátec.

Než švagři dojeli do lesa, Daniel už se z lesa vracel a u sedla mu visel zlatý jelen.

A švagři ho zas obstoupili a žadonili, aby jim zlatého jelena dal, on ale řekl: „Dám vám ho, když dovolíte, abych vám vypálil svým zlatým prstenem znamení na čelo.“

I k tomu švagři přivolili, jen aby se doma mohli pochlubit zlatým jelenem. Pomysleli si, že si vlasy sčešou pěkně do čela a nikdy se nikdo nedoví, jaká pohana je stihla.

Daniel se i tentokrát dostal domů dřív než oni a už na ně čekal před svým dřevěným domem. Švagři se zase vychloubali:

„Vak vidíš, Nevímku, proč jsi nejel s námi? Podívej, co jsme ulovili!“

„Nevím“ řekl Daniel.

Bodejť že nevíš“ řekli švagři, „protože jsi blázen a pozbyl jsi i tu poslední špetku rozumu, co jsi měl“

To bylo v zámku radosti! Vystrojili slavnostní večeři. Starému králi oči jen zářily. Srdce mu plesalo v těle, že má dva tak zdatné zetě, ale trošičku se trápil kvůli třetímu. Proč ten není také tak zdatný a šikovný?

Třetího dne zrána se švagři opět vydali na lov. I potřetí zvali Daniela, ale ten na to neřekl víc než:

„Nevím.“

„Když nevíš, tak si tu zůstaň,“ pošklebovali se mu švagři a odcválali rychle jako vítr. Ale Daniel potřásl uzdou, a když se objevil oř se zlatou srstí a zlatým kabátcem, vyrazil na něm rychleji než vítr, rychleji než myšlenka. Švagři ještě nedorazili do lesa, a už se vracel zpátky se zlatým dropem u sedla. Švagři ho spatřili hned zdálky a jeden řekl:

„Podívej, to je princ z dřevěného hradu. Teď už jezdí na oři se zlatou srstí!“

Obstoupili ho, lichotili mu a chtěli po něm i zlatého dropa.

„Dobrá,“ řekl Daniel, „dám vám ho rád, ale musíte mi dovolit, abych vám na záda vypálil šibenici“

Švagři se nejprve zdráhali. Pak si ale pomysleli, že na to neumřou, nikdo přece nikdy neuvidí, co mají na zádech. Lehli si tedy na zem, nechali si na záda vypálit to znamení, a jako by se nic nestalo, vezli si zlatého dropa domů.

Daniel už stál před svým dřevěným domem a čekal na švagry, slavné lovce. Přijížděli s velkou slávou, nadutě tancovali na koních a posměšně na něj volali:

„Tak co, ty hrdino Nevímku? Ani dneska jsi nejel s námi. Že nevíš, co jsme zastřelili, viď?“

„Nevím“ řekl Daniel.

Nahoře v zámku se veselili. Ale Daniel seděl se svou ženou v dřevěném domě celý ztrápený. Co se jeho žena naplakala, co se naprosila, aby už něco řekl, protože onajistojistě ví, že umí víc než to jediné slovo!

Ale Daniel stále myslel na svého koníčka, a ačkoliv ho bolelo srdce, na každé její slovo řekl: „Nevím.“

V paláci se dál převelice veselili, a mladý pár byl čím dál tím smutnější. Ale jak tak seděli, Daniel zahlédl na stěně stín svého koníčka. Vyběhl na dvůr a opravdu — na dvoře stojí jeho milý koníček.

„Dobrý večer, pane můj,“ pozdravil ho koníček, „zatím jsi ve zkoušce obstál dobře. Vydrž i nadále, neboj se, budeš odměněn“

„A co je nového doma?“ zeptal se Daniel.

„Ach, doma je velký smutek, pane můj. Tvůj otec zahynul ve válce a zlý správce se zmocnil vlády, teď panuje on. Ale jedna země mu nestačí. Chce ovládnout i zemi tvého tchána. Zítra sem dorazí s velikým vojskem. Ale nermuť se proto, pane můj, tvé slunce teprve zazáří. Tady máš tři mošny. Z první vyjde tolik vojáků, kolik si budeš přát. Ze druhé tolik střelného prachu a kulek, kolik bude třeba. Ze třetí tolik jídla a pití, že postačí pro vojáky tří zemí. Od této chvíle zůstanu s tebou a zítra vyrazíme do boje společně.“

Ráno se v královském zámku hrozně polekali. Dostali poselství od bývalého správce a nyní nového krále, že přitáhne s velkým vojskem, a nevydají-li mu zemi dobrovolně, neušetří ani živáčka.

Starý král a oba zeťové se ozbrojili, s Danielem ani nepromluvili a vytáhli do boje. Ale jak odešli, tak se kvečeru vrátili, a ještě mohli být rádi, že se vrátili živí. Po jejich vojsku nezůstalo ani památky. V paláci zavládl velký smutek, ženy plakaly a naříkaly a nejvíc ze všech Danielova manželka.

Bože, co s námi sirotami bude, jestli nás vyženou z naší země!“

Tu však vzal Daniel ženu za ruku a pokynul jí, aby ho dovedla ke svému otci. V zámku zasedli k večeři a Daniel se tam velice rozjařil. Všechny pohoršilo, že se ten nešťastník tak raduje zrovna teď, když zemi potkalo takové neštěstí. Ale Daniel si z toho nic nedělal, rozkládal rukama, bil se v prsa, hrozil, jako by říkal:

„Safraporte, však já nepřítele rozpráším, že po něm nezůstane ani památky!“

Ráno se švagři zas vypravili do boje a volali na Daniela: „Tak co, švagře Nevímku, včera ses pořádně vychloubal. Pojď s námi tedy do boje!“ Ale Danielův obličej byl teskný jako třídenní nepohoda. Smutně zavrtěl hlavou a řekl: „Nevím“

Švagři odjeli rozhořčení, ale v příštím okamžení už stál před Danielem jeho milý koníček a řekl mu:

„Pane můj milý, ve zkoušce jsi obstál se ctí.

Od této chvíle už můžeš mluvit, kdy a co se ti zlíbí“

Jak se Daniel zaradoval! Běžel k ženě, objal ji, políbil a řekl: „Ženo moje drahá, nebuď smutná, teď už smím mluvit!“

Ale hned se s ní rozloučil. Zavěsil si na krk tři mošny, vyskočil na svého koníčka a vyjel z města. Za městem sundal první mošnu, obrátil ji naruby, a můj ty bože, z mošny vypochodovalo tolik vojáků, že se pod nimi země zachvěla!

Jak tak se svým velikým vojskem pochoduje, vidí, že proti němu běží jeho tchán a s ním jeho švagři a hrstka vojáků, a nepřítel ty chudáky nemilosrdně pronásleduje. Teď se starý král teprve vyděsil! Myslel, že nepřítel už je vpředu i vzadu. Ale velké leknutí se proměnilo v nezměrnou radost, když před něj předjel Daniel a prohlásil:

Milostivý králi, jsem princ z dřevěného hradu. Neměj strach, přišel jsem ti na pomoc.“

Pak se obořil na nepřítele a netrvalo to ani hodinu a po nepřátelském vojsku nezůstalo ani stopy. Rozsekali na kusy i nehodného krále, bývalého správce.

Když bitva skončila, Daniel si mečem probodl čižmu, sklonil se k zemi a naplnil si čižmu krví, které kolem tekly potoky. Pak se. vrátil k tchánovi a slavnostně mu ohlásil:

„Milostivý králi, potřeli jsme nepřítele do posledního muže“

Starý král zářil štěstím, ale vzápětí se ulekl; všiml si, že z princovy čižmy crčí krev. Okamžitě povolal lékaře, aby udatnému princi z dřevěného hradu ránu převázali, ale Daniel řekl:

„Žádného lékaře nepotřebuji, milostivý králi, stačí mi, když utrhnete kousek své košile, a tím si ránu zavážu. Určitě se to zahojí!“

Starý král by mu rád dal třeba celou košili, jakpak ne! A zval ho a prosil, aby s ním odjel na jeho zámek a zůstal u něho, že ho přijme za syna a odkáže mu své království. Daniel mu však poděkoval, řekl, že za tu nepatrnou pomoc nic nežádá, a zmizel se svým vojskem, jako by se do země propadl. A než se král s družinou vrátil, byl už doma a čekal na ně ve své staré nuzné haleně. Ženě však důtklivě kladl na srdce, aby nic neříkala a ponechala všemu volný průběh.

Když se vrátil starý král s oběma zeti a s nepatrným zbytkem vojska, konala se v zámku hostina. To bylo slávy! Přišel i Daniel se svou ženou, ale švagři se na něj obořili:

„Ty zbabělče, neodvážil ses jít do bitvy, a jak ses včera večer vychloubal!“

Daniel ani teď neřekl nic jiného než: „Nevím.“ Pak se ale z hostiny vytratil, vyšel na nádvoří, obrátil mošnu naruby a dvůr byl v okamžení plný husarů, pěšáků a všelijakých jiných vojáků. Sám se oblékl do třpytivých šatů, vyšvihl se na svého koníka, a tak stál pod okny zámku.

Jeho žena, jako by nic netušila, vyhlédla z okna a spráskla ruce. „Ach! Pojďte se podívat, dvůr je plný nepřátel!“

To bylo leknutí! Co dělat, kam se podít?

Danielova žena přišla s radou: „Tatínku, pošlete dolů správce, ať se jich vyptá, co chtějí, třeba to ani není nepřítel“

Správce se odebral na nádvoří, ale třásl se po celém těle jako huspenina a s obavou se Daniela otázal, zda je zlý nepřítel, či dobrý přítel.

Daniel mu odpověděl: „Tobě to neřeknu. Ať přijde král, jemu to povím.“

Správce se vrátil nahoru a ohlásil králi, jakou odpověď dostal. Nebylo zbytí, král musel sejít dolů. Když vešel na nádvoří, Daniel seskočil ze svého koníčka, poklekl před starým králem a řekl:

„Milostivý králi, vkládám svůj život do tvých rukou. Podívej se na mě dobře, zdalipak mě poznáváš?“

„Jak bych tě nepoznával?“ řekl král. „Ty jsi ten udatný princ z dřevěného hradu, který mou zemi osvobodil od nepřítele.“

Vzal Daniela za ruku a zavedl ho nahoru. Tam si zrovna říkali: ' „Kéž by se tak zase objevil princ z dřevěného hradu! Nemuseli bychom se bát“

O kom se povídá, daleko nebývá. A jaké bylo teprve divení, když mu princeznička běžela naproti, padla mu kolem krku a hodně nahlas řekla:

„Můj milý, rozmilý muži, můj drahý Nevímku!“

Ve švagrech hrklo, protože poznali, že je to ten, jemuž dali své prsteny a od něhož si nechali vypálit prstenem znamení na čelo a šibenici na záda. Zanic nechtěli uvěřit, že tím hrdinou je Nevímek.

„Když nevěříte“ řekl Daniel, „hned to všem dokážu.“ Vyndal dva prsteny.„Čí jsou ty prsteny?“

„To jsou naše prsteny,“ přiznali zahanbeně švagři.

„A teď ukažte, jaké znamení máte na čele.“

Švagři museli ukázat vypálená znamení jeho prstenu.

„Tak věříte už, že Nevímek jsem já? Jestli to chcete popírat dál, ukážete ještě jeden důkaz na vašich zádech“

Než aby zažili takovou potupu, raději přiznali, že ten urostlý krásný hrdina je Nevímek, kterému se tolik vysmívali.

Starý král ani nežádal, aby mu Daniel ukázal kus jeho košile. I tak mu hned odevzdal celé království a Daniel od té chvíle kraloval ve dvou zemích: v tchánově i doma v otcově.

A jestli neumřel, je živ dodnes.