Sněhurka
Jednoho zimního dne seděla mladá královna u okna a šila. Venku se sypal z nebe sníh, nikde živáčka. Tu přiletěl za okno ptáček a začal zobat do okenního rámu z černého ebenového dřeva. Máš hlad, ubožátko, pomyslila si královna, pootevřela okno a hodila na římsu hrst drobtů. Přitom se píchla jehlou do prstu a na bílé sněhové vločky skanuly tři krůpěje krve. Královna přitiskla prst ke rtům a všimla si barvy sněhu, krve a dřeva. Zalíbily se jí ty barvy a zatoužila: Chtěla bych mít dítě bílé jako sníh, červené jako krev a černé jako ebenové dřevo. A než si jaro podalo s létem ruku, narodila se královně dceruška bílá jako sníh, červená jako krev a vlasy měla černé jako eben.Královna jí dala jméno Sněhurka.
Ale dlouho se matka dceruškou netěšila. Od té doby, co se Sněhurka narodila, královna chřadla a usychala, a než se podzim vystřídal s létem, královna zemřela. Za rok minul smutek a král si přivedl novou ženu. Země dostala královnu a Sněhurka macechu. Nová královna byla krásná a pyšná a marnivá. Myslela si, že nad ni není krásnější. I v kouzlech se vyznala. Každý den se zhlížela v zázračném zrcadle a přikazovala:
»Pověz mi, kdo je v naší zemi nejkrásnější mezi všemi!«
Zrcadlo odpovídalo: »Královno, vy jste v naší zemi nejkrásnější mezi všemi.« A byla to pravda, zrcadlo nelhalo. Královna se pyšně usmívala.
Zatím Sněhurka rostla a rostla a každý rok jí přidával krásy. V sedmi letech byla tak hezká, že široko daleko nebylo hezčí. Když vyšla na procházku do zahrady, rozezpívali se jí ptáci na pozdrav, jak nejlíp uměli, motýli se kolem ní slétali, jako by byla květinou, ba zdálo se, že i slunce se rozzářilo a hřálo víc než jindy. Jednoho dne se královna zase vyptávala zrcadla:
»Pověz mi, kdo je v naší zemi nejkrásnější mezi všemi! «
Zrcadlo neodpovídalo. Co to — polekala se královna a zeptala se znovu. Teprve teď zrcadlo odpovědělo: »I když jste krásná nad divy, Sněhurka hezčí je nežli vy.«
Královnu píchlo závistí u srdce a slzy studené jako led se jí rozkutálely po tváři. Začala Sněhurku nenávidět. Když ji potkala, odvracela hlavu, nepromluvila na ni ani slovíčko a ve dne v noci vymýšlela, jak by se Sněhurky zbavila. Počkala, až král odjel na návštěvu do sousední země, dala zavolat královského myslivce a rozkázala mu:
»Jdi, myslivče, se Sněhurkou do lesa. Tam, kde je les nejhlubší, ať se rozloučí se životem. Abych viděla, že jsi vykonal můj rozkaz, přines mi její srdce.«
Myslivec poslechl, odvedl Sněhurku do lesa a šli tam, kde byl les nejhlubší. Sněhurka byla tak hezká a milá, že jí starý myslivec nemohl ublížit.
»Běž,« zvolal na ni, »běž do lesa a víckrát se nevracej domů. Královna chtěla, abych ti vzal život. Jestli se vrátíš, ztratíme život oba.« Sněhurka se s pláčem rozběhla do lesních houštin a houštiny se za ní zavřely. Myslivec zabil srnku a vrátil se s jejím srdcem ke královně na zámek.
Les byl ohromný a Sněhurka v něm bloudila sama, docela sama. Když ve větvích zašelestil pták nebo když žinách zadupal lesní králík, dala se ze strachu na útěk a utíkala přes trní a kamení hlouběji a hlouběji do lesa, Divoká zvířata si Sněhurku zvědavě prohlížela, ale žádné jí nic zlého neudělalo. Vlci se odplížili a medvědí se posadili a rozpačitě si lízali tlapy. Čím déle Sněhurka bloudila, tím více se prodlužovaly stíny a blížila se noc. Kdepak asi dnes v noci budu spát, říkala si Sněhurka a smutné vzpomínala na svou postýlku. Vtom před sebou uviděla chaloupku, vyrostla před ní jako hříbek z mechu.
Tady si odpočnu. zaradovala se Sněhurka a zaťukala na dveře. V chlaoupce se nikdo neozýval a nikdo Sněhurku nezval dál. Otevřela tedy pomaličku dveře a nahlédla dovnitř. Ach, jak tu bylo všechno maličké a hezké a čisté! Uprostřed stál bíle prostřený stůl se sedmi malými talířky, u každého talířku ležela lžička, nožík a vidlička a sedm pohárků s vínem čekalo, až se z nich někdo napije. Sněhurka dostala ještě větší hlad a žízeň, když talířky a pohárky uviděla. Půjdu dovnitř, řekla si, a poprosím o trochu jídla a pití. Ale v chaloupce nikdo nebyl. Sněhurka si dodala odvahy, šla ke stolu a ujedla z každého talířku trochu zeleniny i chleba a z každého pohárku upila kapku vína. Nechtěla jednomu sníst všechno. Při stěně stálo vedle sebe sedm postýlek a čistotou jen svítily. Sněhurce se klížily oči. Položila se do první postýlky, aby si trochu odpočinula. Ale postýlka jí byla malá. I vyzkoušela druhou, třetí, čtvrtou a teprve v sedmé se jí pěkně leželo. Hned v ní usnula.
Venku se ještě víc setmělo, v kapradí zašumělo, zazvonilo, k chlaoupce se vracelo sedm trpaslíků. Celý den pracovali v horách, ve stříbrném dole. Opřeli o chlaoupku lopaty a krumpáče a těšili se, jak si pochutnají na večeři. V chaloupce rozsvítili sedm lampiček, popřáli si dobrého večera a posadili se ke stolu. Jak se posadili, poznali, že v chaoupce někdo byl.
První rpaslík řekl: Kdo seděl na mé židličce?
Druhý: »Kdo jedl z mého talířku?«
Třetí: »Kdo jedl můj chlebíček?«
Čtvrtý: »Kdo si vzal z mé zeleninky?«
Pátý: »Kdo si vypůjčil mou vidličku?«
Šestý: »Kdo krájel mým nožíkem?«
Sedmý: »Kdo se napil z mého pohárku?«
Potom se první trpaslík ohlédl a uviděl na své postýlce důlek a zeptal se: »Kdo ležel v mé postýlce?«
Ostatní trpaslíci se seběhli a volali: »V mé postýlce také někdo ležel.
A v mé taky.« Sedmý trpaslík uviděl Sněhurku, ležela v jeho postýlce a spala. Přivolal trpaslíky, seběhli se k Sněhurce a posvítili si na ni lampičkami.
»Božínku, božínku,« volali, »to je hezké děvčátko!« Ale hned si dávali prst na ústa, aby byli zticha a děvčátko neprobudili. Nechali Sněhurku spát v postýlce a sedmý trpaslík spal u každého kamaráda hodinku. Než všechny vystřídal, svítalo.
Ráno se Sněhurka probudila, a jak uviděla sedm trpaslíků, lekla se jich. Trpaslíci se na ni mile usmívali a ptali se: »Jak se jmenuješ?«
»Sněhurka,« odpověděla.
»Jak ses dostala do naší chaloupky?« ptali se trpaslíci.
A Sněhurka jim vyprávěla, že má zlou macechu, která ji chtěla připravit o život. Povídala jim, jak bloudila lesem, dokud nenašla jejich chaloupku.
Trpaslíci ji litovali a nabídli jí: »Jestli se chceš o nás starat, vařit, stlát a šít, můžeš u nás zůstat a nic ti nebude chybět.«
»Zůstanu,« řekla Sněhurka, »a jak ráda,« a zůstala u nich. Uklízela chaloupku a o všechno se starala. Ráno odcházeli trpaslíci do hor za prací, večer se vraceli a Sněhurka jim uvařila vždycky dobrou večeři. Jinak byla Sněhurka celý den sama doma. Trpaslíci se o ni báli a varovali ji: »Dej si pozor na svou macechu, brzy se doví, že jsi u nás. Nikoho raději do chaloupky nepouštěj.«
Královna si myslila, že je zase první a nejkrásnější v celém království. Postavila se před zrcadlo a řekla: »Pověz mi, kdo je v naší zemi nejkrásnější mezi všemi!«
A zrcadlo odpovědělo:
»I když jste krásná nad divy, tisíckrát hezčí nežli vy, hezčí než kvítek na louce je Sněhurka v lesní chaloupce.«
Královna se rozhněvala. Poznala, že ji myslivec podvedl a že je Sněhurka ještě naživu. Začala znovu přemýšlet, jak by Sněhurku zahubila. Chtěla být nejkrásnější, a dokud Sněhurka žila, nedávala jí závist spát. Oblekla se jako stará kramářka, zašpinila si obličej, a nikdo by ji byl nepoznal. Tak přestrojená putovala přes sedm hor k sedmi trpaslíkům. Zaklepala na dveře chaloupky a volala: »Hola, kde jste kdo, pojďte si koupit moje pěkné zboží!«
Sněhurka se podívala z okna a řekla: »Dobrý den, babičko, copak prodáváte?«
»Prodávám to, co se vám hodí, roztomilá panenko,« odpověděla královna, »takové krásné šněrování nikdo nikdy neviděl, co svět světem stojí.« Rozvázala ranec, vytáhla tuze hezké a barevné šněrovadlo a zvedla je do výšky, že se v slunci až zalesklo a vypadalo ještě pěkněji. Sněhurce se pestré šněrování zalíbilo. Pročpak bych nemohla pustit babičku do chaloupky, povídala si. Jistě mi nechce ublížit. Odstrčila závoru a otevřela dveře.
»Hned šněrování vyzkoušíme, panenko,« točila se babka kolem Sněhurky a dala se do šněrování. Prsty se jí jen kmitaly a šněrovala a utahovala tak pevně, že Sněhurka ztratila dech, zbledla a padla k zemi. Večer přišli trpaslíci a divili se, že se nekouří z komína. Pospíšili dovnitř — Sněhurka ležela na zemi jako neživá.
»Podívejte, jak je sešněrovaná,« vykřikl první trpaslík. Druhý trpaslík přinesl nůžky a šněrovadlo přestřihl. Sněhurka začala dýchat, do tváří se jí vrátila barva, pohnula rukou a otevřela oči. Trpaslíci si oddechli a usmáli se na ni. A když jim pověděla, co se přihodilo, pokývali hlavami a varovali ji: »Babička se šněrovadly byla jistě tvoje macecha, Sněhurko. Dej si na ni pozor. Zamykej se a nikoho do chaloupky nepouštěj.« Sotva přišla zlá královna domů, postavila se před zrcadlo a řekla:
»Pověz mi, kdo je v naší zemi nejkrásnější mezi všemi!«
Zrcadlo odpovědělo: »I když jste krásná nad divy, tisíckrát hezčí nežli vy, hezčí než kvítek na louce je Sněhurka v lesní chaloupce.«
Jakmile to královna uslyšela, myslila, že se zlostí udusí. Poněvadž se vyznala v čarodějnictví, vyčarovala si jedovatý hřeben. Přestrojila se za jinou stařenu a vydala se přes sedm hor k sedmi trpaslíkům. Zaklepala na dveře u chaloupky a volala změněným hlasem: »Hola, hola, pojďte si vybrat něco hezkého!«
Sněhurka vyhlédla z okna a řekla: »Jen jděte pryč, já nic nekoupím. Nesmím nikoho pustit do chaloupky.«
»Za podívání, panenko roztomilá, nic nedáš,« řekla stařena a ukázala Sněhurce jedovatý hřeben. Sněhurce se hřeben líbil, dala se přemluvit a dveře otevřela. Sotva byla stařena v chaloupce, sáhla Sněhurce do vlasů: »Jaké máš, panenko, hebké vlásky! Hned na nich hřeben vyzkoušíme, abys poznala, jak pěkně češe.« Sněhurka netušila nic zlého a dala se česat. Hřeben zajel do vlasů, jed Sněhurku omámil, že padla k zemi jako mrtvá. »Teď je s tebou konec, ty krasavice,« řekla zlá královna a rychle se vrátila na zámek.
Večer přišli domů trpaslíci a Sněhurka ležela na zemi bledá, bez života. Domyslili se, kdo ji navštívil. Hledali, co jí ublížilo, a našli ve vlasech jedovatý hřeben. Vytáhli jej z vlasů a Sněhurka ožila. Pověděla trpaslíkům, co se jí přihodilo, a trpaslíci ji znovu a znovu napomínali, aby dávala pozor a nikomu dveře neotvírala.
Královna se doma postavila před zrcadlo a zeptala se:
»Pověz mi, kdo je v naší zemi nejkrásnější mezi všemi ! «
Zrcadlo odpovědělo jako předtím: »I když jste krásná nad divy, tisíckrát hezčí nežli vy, hezčí než kvítek na louce je Sněhurka v lesní chaloupce.«
Jak to královna uslyšela, roztřásla se zlostí a závistí. Zamkla se do komory na konci opuštěné chodby a tam den a noc zaklínala a čarovala, až vyčarovala jedovaté jablko. Jablko bylo hezky vybarvené, žluté a červené. Kdo ho uviděl, dostal na něj chuť, a kdo by z jablka jen kousíček snědl, umřel by.
Královna se přestrojila za starou selku, do košíčku narovnala jablka a jedovaté jablko položila navrch. S košíčkem se vydala přes sedm hor k sedmi trpaslíkům.
»Jablíčka, krásná jablíčka, sladká jablíčka na prodej! « volala před chaloupkou.
Sněhurka vyhlédla z okna a řekla: »Nic nekoupím a nikoho nepustím do chaloupky. Trpaslíci mi to zakázali.«
»Nevadí,« odpověděla přestrojená královna, »nebojím se, že mi jablka zbudou. A poněvadž jsi taková hezká panenka, jedno jablíčko ti daruju.«
»Ne, ne,« řekla Sněhurka, »nesmím si ho vzít.«
»Bojíš se, že je otrávené?« zeptala se stařena, »podívej se, rozříznu jablko na dvě půlky, červenou půlku sněz ty a žlutou sním já.« Jablko bylo tak dovedně uděláno, že jedovatá byla jen červená půlka. Sněhurka dostala na krásné jablko chuť, a když viděla, že selka jablko jí, neodolala, natáhla z okna po jablíčku ruku a červenou půlku si vzala. Jakmile poprvé ukousla, padla k zemi. Zlá královna se dala do hlasitého smíchu a řekla: »Bílá jako sníh, červená jako krev, černá jako eben! Dnes tě trpaslíci už nevzbudí.« Pak si pospíšila do zámku a ptala se zrcadla: »Pověz mi, kdo je v naší zemi nejkrásnější mezi všemi!«
Zrcadlo odpovědělo: »Královno, vy jste v naší zemi nejkrásnější mezi všemi.«
Tím se královna utěšila a mohla klidně spát. Trpaslíci přišli večer domů a Sněhurka ležela na zemi a nedýchala. Hledali, co jí ublížilo, a nic nenašli. Povolili
šněrování, vlasy Sněhurce prohlédli, omývali jí tvář vodou i vínem, a všechno bylo marné. Dali se do pláče a plakali a naříkali celé tři dny. Po třech dnech chtěli Sněhurce vystrojit pohřeb, ale Sněhurka vypadala svěže, jako když dřímá, a červené tváře jí nebledly.
Trpaslíci si řekli: Takovou hezkou Sněhurku nemůžeme pohřbít do černé země. Dali udělat rakev ze skla, Sněhurku do skleněné rakve položili a na sklo napsali zlatým písmem její jméno. Rakev vynesli na vysoký kopec a střídali se u Sněhurky na stráži. Brzy se po lese rozkřiklo, že Sněhurka leží na kopci ve skleněné rakvi. I přicházela zvířátka a přilétali ptácipodívat se na Sněhurku a všichni ji oplakávali. Kdo za ní přišel, každý něco přinesl.
Holubička kytičku, veverka oříšek a slavík písničku. Sněhurka by měla radost. Ale teď nic neslyšela a nic neviděla. Ležela ve skleněné rakvi, bílá jako sníh, červená jako krev, s ebenovými vlasy, a nevěděla o světě. Kolikrát už napadl sníh a zase roztál a rozkvetly květiny na palouku. Kolikrát už květiny opadaly a napadl nový sníh. Sněhurka stále spala ve skleněné rakvi.
Jednou zabloudil v lese královský syn a dostal se k chaloupce sedmi trpaslíků. Blížila se noc, poprosil trpasliky o nocleh a přespal u nich. Druhého dne se šel podívat na Sněhurku v skleněné rakvi. Sněhurka byla tak krásná že princ trpaslíky prosil: »Milí trpaslíčkové, prosím vás, dovolte mi odnést rakev se Sněhurkou. Dám vám za ni, co budete chtít.«
»Neprodáme ji za nic na světě,« řekli traslíci.
A princ prosil znovu: »Tak mi ji, trpaslíčkové, darujte. Sotva jsem Sněhurku uviděl, nemohu bez ní žít. Vezmu si ji s sebou na zámek a budu se na ni dívat.«
Dobří trpaslíci princi rakev darovali. Princ poslal pro sluhy, sluhové rakev zvedli a vydali se na cestu.Jak šli, zakopl jeden z nich o kořen, rakev mu vyklouzla z ruky, narazila na zem a Sněhurce vyskočil otrávený kousek jablka z hrdla Za chvilku otevřela oči, zvedla víko rakve, posadila se a rozhlédla.
»Ach, kde to jsem?« zvolala. Princ měl velikou radost a řekl: »Jsi u mě.«
Vyprávěl Sněhurce, co se přihodilo. »Mám tě nadevšecko rád,« povídal, »pojeď se mnou na otcovský zámek a staň se mou ženou.«
Sněhurka s ním ráda šla a chystali slavnou a veselou svatbu. Pozvali na ni šlechtice i pocestné a nezapomněli ani na trpaslíky a Sněhurčinu macechu. Zlá královna se oblékla. do krásných šatů, postavila se před zrcadlo a řekla: »Povez mi, kdo je v naší zemi nejkrasnější mezi všemi!«
Zrcadlo odpovědělo: »I když jste krásná nad divy, Sněhurka hezčí je nežli vy.«
Jakmile to královna uslyšela, mrštila zrcadlem o zem, až se rozletělo na tisíc střepů.
Rozzlobila se a pyšné srdce jí puklo. Kdekdo si oddechl a nikdo pro ni nezaplakal.