Strejček Příhoda

Jeden chalupník byl tuze chudý a nevěděl, jak si má k penězům pomoci. I nedal mu čert dobře dělat, šel a ukradl na zámku pokladnici se všemi penězi. V noci si je přinesl domů, a aby mu žádný na ně nepřišel, vyndal práh a pod něj je položil. Žena se na něho dívala a ptala se ho, kdo mu tolik peněz dal. Ale on věděl, že má hloupou ženu, a tak jí neřekl nic, že je ukradl, nýbrž jen že nejsou jeho.

"Nu, a proč je zakopáváš?"

"Pro strýce Příhodu," odpověděl chalupník.

Ráno si něco peněz vzal, řekl ženě, aby o tom nikomu nepovídala, a šel do města. Na zámku byl ráno křik, všichni šli zloději na stopu, ale nemohli se ničeho domakat.

Bylo to k poledni, selka seděla venku a předla. Tu jede kolem pán na koni; jak ho viděla, myslila si, že to bude nejspíše ten strýc Příhoda, i volá na něho: "Pane, pane, neříkají vám Příhoda?"

"Proč se ptáte?" pravil s podivením jezdec.

"Já myslila, že jste ten strýc Příhoda a že si jedete pro ty peníze, co můj Honza pod práh zakopal."

Jezdec slyšel již o krádeži, ihned mu to napadlo, a on řekl selce, že se jmenuje Příhoda.

"Nu, tak pojďte a vezměte si je, máte je schované."

 

Jezdec slezl, selka mu odendala práh, on peníze vzal a jel s nimi přímo k zámku. Tam, když je poznali, hned šli s pouty pro chalupníka. ALe žena řekla, že se ještě nevrátil, ale až přijde, že ho tam pošle.

 

V noci přišel muž domů, a když mu žena s potěšením vypravovala, že peníze strýci Příhodovi odevzdala, dostal takovou zlost, že by ji byl hnedle zabil. Chvíli chodil po sednici a přemýšlel, jak by se trestu zbavil. Najednou ho něco napadlo i řekl ženě:

"Teď poslouchej, ty motyko hloupá! Slyšel jsem ve městě, že bude dnes v noci potopa světa, kdo se neschová, ten se utopí. Já vylezu na střechu."

"A kam mám já vylézt?" ptala se plačky selka.

"Jdi do kuchyňky, já zadělám každou dírku, a nepřijde-li voda až na střechu, tak ti nebude nic."

 

Selka tam vlezla a muž zandal každou skulinku, aby tam voda nemohla. Potom si přistavil ke střeše žebřík a komínem lil dolů do kuchyně vodu. Zprvu se žena modlila, ale čím dál jí voda šla, tím více jí bylo úzko, a konečně zaslechl muž temný křik: "Utopím se, pomoz, Honzo, mám vody po krk." Honza přestal lít, šel ke kuchyňce a tiše udělal malý průchod, aby voda ubíhala.

 

Skoro do božího rána stála selka v kuchyni, potom jí muž otevřel, všecko se uklidilo a on řekl: "Až sem ti páni přijdou, můžeš říci, že byla potopa světa." Když úředníci přišli, nechtěl se Honza k ničemu přiznat, řka, že nebyl doma, že je žena blázen, kdo ví, kterak tam peníze přišly. Zavolali ženu a ptali se, kdy muž peníze zakopával.

 

"Před potopou světa," odpověděla žena a pevně na tom stála.

 

Když s ní nemohli páni ničeho svést a muž zapíral, nechali to být, a tak ušel Honza trestu.