Stůl za sto dukátů

Víte, že chudoba a kašel se prý nedají vůbec utajit? To věděla moc dobře jedna hezká, hodná a chytrá dívka. Žila docela sama a ráda by se byla také vdala. Ono se řekne vdala, ale když naše nevěstička Dornička měla jen tu krásu. Jinak byla úpině chudá jako paní z Chudinkova a paní z Nemanic dohromady. Snad zůstala tenkrát nešťastnice doma pod střechou, když padal ten zlatý déšť. Někdy ne­měla ani čím chleba posolit, když se k ní trousili ženiši. Bylo to vždycky stejné: napřed lichotili a Dorniččinu krásu a chytrost chválili, pak se předváděli a nakonec se zeptali na věno. Když jim Dornička řekla, že nic takového cinkavého ani šustivého nemá, zmlkli a honem hledali dveře. Jeden krátkozraký a přitroublý ženich se dokonce tak lekl, že vyšel zavřeným oknem, jak z té chudoby pospíchal.

Jednou přišel opět jeden nápadník. Mladík hezký, stat­ný, byl asi i bohatý, hlavně však nebyl hloupý a domýšlivý. To Dorničku nejvíc zajímalo, neboť muž prý hledá ženu krásnou a žena muže chyťrého. Tak se to alespoň říkávalo. Dorničce se tuze líbil, už předem však litovala, že by námlu­vy zase měly skončit tím nešťastným věnem. A tak oddalo­vala řeč o věnu a bohatství, jak jen mohla. Chlapíkovi se Dornička velmi zamlouvala a líbila, a proto domů nepospí­chal. Povídali a mluvili, hovořili a rozprávěli, usmívali se na sebe a smáli se povídačkám a hádankám, chlapec se hlasitě řehtal a Dornička se hihňala a bylo jim spolu dobře.

Ale co naplat, jednou i ta sebelepší zábava skončí. Tak si mladík povzdychl, protože podle domácnosti poznal, jakou odpověď asi dostane, a jako by ropuchu polykal, zeptal se:

»A co věno, máš nějaké, Dorničko? Já mnoho nepotřebu­ji, mám sám víc než dost, ale to víš, rodiče . . .«

Dornička už měla odpověď připravenou. Tohohle ženi­cha by byla brala všemi deseti, tak musela pomoci hlava.

Klidně pravila:

»Mám stůl, ten si cením na sto dukátů.«

Mladík se rozzářil a zaplesal, to prý je něco jiného! Hned Dorničku o ruku požádal, a ani se moc ptát nemusel. Svat­ba byla brzy a pak se mladý novomanžel nastěhoval k Dorničce. Přivezl si svůj nábytek a hezkých pár pytlíků s dukáty a nic jim nechybělo

Za nějaký čas, bylo to zrovna u večeře, vzpomněl si mladý pán na ten vzácný stůl.

»Kdepak máš, Dorničko, ten stůl za sto dukátů? To musí být nějaká ohromná zvláštnost! Sto dukátů!«

Dornička se nelekla a klidně mu vysvětlila:

»Milý můj nejdražší, to je přece tenhle stůl, na kterém večeříme. «

Mladý pán byl tak překvapen, že zapomněl v tu chvíli i kousat večeři.

»Cože? Tenhle obyčejný, odřený, rozviklaný a polámaný, sukovatý a nenabarvený, flekatý a promaštěný stůl z nej­horší kuchyně že má cenu sto dukátů? Neděláš ty z mravence horu a nechceš mě náhodou obalamutit? To je přece podvod, ženo!«

»Ale jakýpak podvod, milý,« uklidňovala ho Dornička, »žádný podvod. Já si ho opravdu cením na sto dukátů. Nevím ovšem, zda mi tolik někdo za můj stůl dá. Když ne, ráda si ho nechám. Vždyť si se mnou užil tolik zlého, ať má na světě i něco dobrého. Vždyť mi dal tebe, můj drahý!«

Manžel chvíli mlčel a nakonec se ze všeho rozesmál. Podíval se na Dorničku a řekl:

»No co, bylas chytřejší a to se mi na tobě stejně líbilo nej­víc. Já bych ty dukáty hned vysázel, když mám za ně tebe.«

A popadl Dorničku a roztancoval ji po světnici tak, že málem ten nejdražší stůl porazili. Měli se dál spolu rádi. Začali hospodařit a brzy si koupili nový dům, kam se jim vešel nový majetek i jejich děti. Jen bylo zapotřebí rozhodnout při stěhování jednu věc. Má si Dornička do nového domu přestěhovat i svůj stůl za sto dukátů?