Sud plný medu a zlobivý synek

Když máš med, ber lžíci hned, říká přísloví. Škoda, že ho neznal ten muž, který vzal do ruky místo lžíce hůl. Poslech­něte si, jak to všechno bylo.

Ten člověk žil v lese. Měl tam malé hospodářství, které obstarával sám. Ani nevíme, proč se neoženil. Snad ne­chtěla žádná nevěsta za ním do lesa, mezi jezevce a medvě­dy, snad se bály dívky včel, snad se jim to zdálo daleko do města - zkrátka muž byl svobodný. Jeho největší radostí byly včeličky. Nastavěl si řadu úlů a opravdu se o včelstva staral. Proto míval vždycky dostatek medu, který jezdil prodat na trh. Včely měly hodně pastvy v lese a lesní med prý bývá nejlepší. Aby mu nasbíraný med nikdo nevymlsal nebo neukradl, vymyslel si muž zvláštní skrýš. Opatřil si kameninový sud, přivázal ho na provazy a vytahoval nad svou postel ke stropu. Tam ho měl nejlépe na očích, když večer před usnutím přemýšlíval o světě a o včeličkách. A kdyby se náhodou chtěl na jeho voňavé bohatství dobývat mlsný medvěd, čekala na něho vedle postele mohutná hůl.

Jednou, to už byl sud skoro piný, začal včelař uvažovat:

»To je letos med! A co ho je! Za ten kápne alespoň deset dukátů! Vlastně bych se už skoro mohl oženit, takové pe­níze by leckterá brala. Nic by nekoukala, že tu žijeme mezi včelami. «

Pak ho napadlo, že samotný med na získání nevěsty asi stačit nebude. To není moc lákavé hospodářství.

»Jenom včely, to by asi nešlo. Musíme mít i nějaká do­mácí zvířata, to je majetek. Dám do pořádku plot a nakou­pím pár slepic. A hlavně několik ovcí s beranem. Ty budou mít zakrátko jehňata, jehňata prodám a koupím si jednu dvě krávy. Budou telátka, ta také vezmu na trh a bude hnedle pár klisen. Od kobylek se brzy dočkám hříbat a s tím už vydělám hromadu peněz. Ženě se pak bude chtít přebývat na samotě s včeličkami. Budeme mít synáčka, a to bude radost! «

Muž se na posteli potěšením až posadil, jak si to všechno živě maloval před očima. Najednou mu však přeletěl po čele mrak:

»Co když bude kluk zlobit? Páni mládenci bývají pěkní uličníci. Jako bych to viděl. Řeknu jednou, on nic, řeknu podruhé, neposlechne, zavolám potřetí, něco mi odsekne a stejně nepřijde. Co pak?«

Včelař se tvářil teď velmi rozzlobeně. Popadl hůl, která stála vedle postele a čekala na medvědy, a řekl:

»Jen ať si něco takového zkusí! Jak něco řekne, už ani neceknu, popadnu hůl a hvízd! Hvízd!«

Než si v tom rozčilení uvědomil, že kluka žádného nemá, už dostal sud s medem nad jeho hlavou dvě pořádné rány. Zapraskalo to, nádoba se rozpadla na kusy a shora se do postele snesl úpiný vodopád, vlastně medopád. Med se hned všude roztekl, zalepil vzteklounovi oči, slepil mu vlasy a padal dál na podlahu.

To včelaře vzpamatovalo. Začal hubovat ještě víc, ale tentokrát na sebe a na svou prchlivost. Měl co dělat, aby se dostal z postele a ven z domku, jako by ležel a šlapal v lepidle. Ulepený došel k malému jezírku v lese a tam se celou noc drhl, aby se medu zbavil. Na stromě nad vodou seděly sovy a udiveně kroutily hlavou, co tam vlastně dělá. Co by dělal? Určitě nemyslel na to, že lesní med je ze všeho nejlepší. Leda tak na krajíci chleba, ale ne ve vlasech a v posteli. Pochybuji však, že by v nejbližší době dostal chuť na med.

A jak dostal med z postele a z podlahy, to už vůbec nevím. Snad tam ve dne létaly na sbírku včeličky, snad se přiživili mravenci, snad i mlsný medvídek přišel na hostinu. Až do zimy musel muž spávat ve stáji a žádné jehňátko nebo telátko či hříbata ho tam nezahřívaly. Zda si to někte­rá nevěsta rozmyslela, také nevím. Musela by být dozajista odjinud, od nás určitě nebyla.