Trolovo pivo

Na jednom statku poblíž Roskiildu hospodařil muž jménem Petr Andersen. Za jeho stavením se zvedal nízký travnatý vršek, takový obyčejný zelený kopec.

Lidé, jejichž cesta vedla přes to návrší, slýchávali v hloubce pod sebou temné údery.

»Hora praská,« říkali a raději přidali do kroku; člověk nikdy neví. Netušili, že uvnitř kopce žijí malí pracovití mužíčkové, skalní trolové s lucerničkami, a celé dny tam lámou kámen.

Ani sedlák Andersen o svých sousedech dohromady nic nevěděl. Oni za dne nevycházeli, a kdopak by se v noci toulal po okolí? To už každý poctivý člověk po celodenní lopotě touží jen po spánku.

Jednou bylo v hoře zvlášť hlučno. Trolové tam oslavovali svatbu, a jak už to na svatbách bývá, hodovali a pili, co hrdlo ráčí. Jenže asi tak o půlnoci jim došlo pivo, a to bylo neštěstí! Teď teprve měli všichni svatebčané žízeň jako trám, ale nebylo ji čím uhasit. V žádném soudku nezůstala už ani kapička moku. Co dělat? Takhle by bylo brzy po zábavě a do rána je ještě daleko!

»Já to nějak spravím,« nabídl se jeden čilý trol a zamířil rovnou do statku, kam to bylo nejblíže.

Ve stavení už všichni spali, všude byla tma tmoucí. Ale trol se dlouho nerozmýšlel a zlehka zaklepal na první okno. Tam zrovna spal hospodář. Když uslyšel ťukání, vyskočil z postele, otevřel okno a zavolal do tmy:

»Co je? Koho to sem v noci čert nese?«

»Nezlob se, Petře Andersene, že jsem tě probudil. Sla­víme svatbu a zrovna nám došlo pivo,« vysvětloval uctivě trol. »Nemohl bys nám vypomoci? Buď tak laskav a půjč mi sud piva. Hned po svatbě ti ho vrátím.«

»A kdo vlastně jsi a kde bydlíš?« ptal se rozespalý sedlák.

»Jsem tvůj soused skalní trol a bydlím tamhle v tom zeleném vršku za tvou chalupou.«

»No, to je dost, sousede, že ses taky jednou na mne přišel podívat! Nebýt toho piva, ani bych tě nepoznal. Tak si tedy zaskoč do sklepa a vyber si tam sud, jaký uneseš,« řekl dobrácky Petr Andersen, zívl na celé kolo a šel si zase lehnout.

Trol si vybral ve sklepě sud piva a pomalu ho kutálel do kopce. Svatba tedy byla zachráněna!

Po několika dnech zaklepal trol zase po půlnoci na stat­kářovo okno.

»Koho to sem zase čert nese?« ptal se rozespalý sedlák a otevřel okno.

»To jsem já, tvůj soused skalní trol. Přinesl jsem ti, Petře Andersene, ten sud piva, cos nám půjčil, a postavil jsem ho rovnou do sklepa. Mockrát ti všichni děkujeme.«

»No dobře, dobře, tak je to v pořádku!« zívl hospodář a chtěl zavřít okno. Trol však ještě nedomluvil:

»Protože jsi k nám byl, sousede, tak hodný, chceme se ti odměnit. Z toho sudu, co jsem ti vrátil, můžeš pořád čepo­vat a stále v něm bude dost piva třeba pro regiment žízni­vých vojáků. Ten sud nikdy nebude prázdný. Jen se nesmí nikdo podívat dovnitř. To si pamatuj!«

»No dobrá, dobrá, děkuju!« řekl Petr Andersen a ani si neuvědomil, jak vzácný dar od skalních trolů dostal.

Pak už se na tom statku nepilo nic jiného než trolovo pivo. A kdokoliv šel kolem, mohl se tu napít zadarmo toho výborného moku jako ze studánky. Bez konce se ze zá­zračného sudu čepovalo a piva neubývalo. Hospodář i čeleď byli spokojeni a nikoho ani nenapadlo se podívat dovnitř.

Až jednou na statek přijali novou děvečku. Bylo to čiper­né děvče jako rtuť a všemu chtělo přijít na kloub.

Jak je to jen možné, že se z toho sudu pořád čepuje a pivo v něm vůbec neubývá? vrtalo jí hlavou.

Jednou, když ji poslali do sklepa se džbánem pro pivo, už to nevydržela, a že se přece jen podívá do toho sudu, kolik je tam ještě piva. Vyrazila vrchní poklop, zvědavě se nahnula přes okraj a hrůzou až vyjekla:

Sud byl po okraj napiněný šerednými ropuchami, ješ­těrkami a užovkami.

Děvče vzalo nohy na ramena a honem běželo s tou novi­nou k Petru Andersenovi.

Když se přišel hospodář přesvědčit, jak se věci mají, samozřejmě ze sudu už pivo neteklo. Hned si vzpomněl na trolův zákaz a děvečce vyčinil, ale co to bylo platné? Jediná kapička zázračného piva už neukápla.