Z Enšpíglových dobrodružství

Jednou přišel Enšpígl do MAgdeburku. Jelikož prováděl všelijaké kousky, byl všude znám a každý o něm něco věděl. Bohatí měšťané žádali, aby jim ve městě také něco předvedl, aby na vlastní oči uviděli jeho kejklířské umění a poznali jeho odvahu. Enšpígl slíbil, že jim ukáže, jak umí lítat.

Zpráva o tom se rozkřikla městem. Všichni, staří i mladí, plni zvědavosti shromáždili se na náměstí. Enšpígl vylezl na střechu radnice, zvedl ruce a dělal, jako by se připravoval k letu. Celý zástup s vyjevenýma očima a otevřenými ústy čekal skutečně, že Enšpígl poletí. Zatím se však Enšpígl dal do ohromného smíchu a volal dolů:

"Já myslel, že kromě mě není na světě druhého blázna a poštětilce, ale teĎ vidím, že těch bláznů a pošetilců je plné město! Kdybyste mně byli všichni slibovali, že budete lítat, já bych vám to nevěřel. A mně, bláznovi, jste uvěřili všichni! Jak bych mohl lítat? Nejsem přece žádný pták, nemám křídla ani peří, a bez křídel se lítat nedá. Tak vidíte, jak snadno jste se dali oklamat."

To pověděl a zmizel ze střchy. Zklamaní měšťané se rozcházeli zase do svých domovů. N2kteří hubovali, jiní se smáli a říkali:

"Je to jen šibal a blázen, ale přece měl pravdu!"

...

Při svém dalším putování se Enšpígl dostal do města, kde byla proslavená univerzita. I napadlo mu vydávat se za zázračného učitele, který naučí každého číst a psát. Na veliké univerzitní tabuli se objevila jeho vyhláka, že je ochoten vyučovat kohokoliv a že ručí za svoje úspěchy.

Studenti, kteří už mnoho slyšeli o Enšpíglovi i jeho lstivosti i úskočnosti, radili se, jak to zařídit, aby na něho vyzráli. Jelikož Enšpígl prohlašoval, že naučí číst každého, rozhodli se, že mu dají do učení osla. Zavolali si Enšpígla a ptali se ho, chce-li si vzít takového žáka na starost.

"Proč ne?" řekl Enšpígl sebevědomě. "Je to však zvíře, které neumí ani mluvit, a proto bude k tomu třeba velké píle a delší doby. Dejte mi lhůtu dvaceti let."

Vedle této lhůty, kterou rektor schválil, žáal Enšpígl pět set zlatých odměny, a její čát mu byla také hned vyplacena. Enšpígl uvažoval: Jsme tu tři, kteří jsme se ke splnění podmínek zavázali. Zemře-li rektor, budu volný. Zemřu-li já, kdopak by mne upomínal? A zemře-li můj žák, bude smlouva stejně neplatná.

Vzal tedy osla, kterého mu k učení přidělili, a odvedl do svého hostince. Dal pro něho připravit stáj a uvázal ho ke žlabu. Do žlabu položil mu starý žaltář, mezi listy nasypal oves - a víc se o žáka nestaral. Hladový osel převracel pysky a jazykem list po listu, až všechen oves vybral. dyž neměl již co vybírat, začal volat: "í-á, í-á!"

Enšpígl pozoroval osla a as radostí běžel k rektorovi.

"Pojďte se podívat na mého žáka, jaé dělá pokroky!"

"Je vůbec schopen učení?" ptal se nedůvěřivý rektor.

"Přiznávám, že je to tvrdý oříšek! Mám s ním mnoho práce, neboť je velmi těžé něčemu jej naučit, ale přece jen se mé píli a vytrvalosti podařilo naučit jej znát již dvě písmena. Přijďte se podívat a uvidíte a uslyšíte."

Retor slíbil přijít druhého dne odpoledne a přivést s sebou další vědátory z univerzity.

Chudák žák nedostal toho dne až do odpoledne žádnou potravu. Teprve když přišel rektor a jeho průvodci, Enšpígl předložil oslovi žaltář, ve kterém však nebylo ani jediné zrníčko vosa, Osel marně převrcel tlamou list po listu a křičel "í-á, í-á!"

"Vidíte, pánové," pravil Enšpígl s pýchou, "dvě písmena zná můj žák již nyní! Doufám proto, že bude i nadále dobře prospívat."

Brzy na to však zemřel rektor. Enšpígl ihned opustil svého žák a ponechal ho osudu. Na univerzitě dal si vyplatit zbytek smluvené odměny a připravil se na cestu.

"Kdybych mel všechny osly v městě naučit moudrosti, musel bych být na to moc dlouho živ!" povzdechl si. A protože se mu do takové práce nechtělo, raději z města odešel.