ZÁMEK SORIA MORIA

Byli jednou jedni rodiče a ti měli syna, který se jmenoval Halvor. Už od té doby, kdy byl ještě docela malý, nechtěl dělat nic jiného než sedět u ohniště a šťárat se v popelu.

Rodiče ho poslali na několik míst do učení. Ale Halvor nikde nevydržel. Sotva byl několik dní z domu, zběhl z učení. Utekl domů, sedl si k ohništi a znovu se vesele šťáral v popelu. Ale jednou k nim přišel jeden loďař a zeptal se ho, zda by neměl chuť jet s ním na moře a podívat se do cizích zemí. Halvor měl ovšem hned tisíc chutí a v mžiku byl připraven na cestu.

Jak dlouho pluli, jsem neslyšel. Ale když už byli dlouho na moři, rozpoutala se silná bouře, a když se konečně utišila a moře se zase uklidnilo, nevěděli, kde jsou. Byli bouří zahnáni k jakémusi cizímu břehu, který nikdo z nich neznal. Počasí bylo tak klidné, že se ani pírko nepohnulo. Zůstali tam tiše ležet na hladině. Halvor prosil loďaře, aby se směl jít podívat na břeh; chtěl se raději pohybovat a chodit než celý den jen ležet a podřimovat.

»Myslíš, že se můžeš takhle ukázat lidem na očích?« řekl loďař. »Vždyť nemáš přece nic jiného na sebe než ty hadry, v kterých chodíš.«

Halvor však stál na svém, a tak nakonec mu to loďař dovolil. Ale nakázal mu, aby se vrátil hned, jak se zdvihne vítr. Halvor se tedy vypravil na břeh; byla to velmi krásná země. Všude, kam přišel, byla pěkná rovina s poli a lukami, ale nikde nebylo vidět ani človíčka. Začal se již zdvíhat vítr, ale Halvorovi se zdálo, že uviděl dosud jen velmi málo. Měl nezadržitelnou chuť podívat se ještě kousek, nenajde-li tam přece nějaké lidi. Po chvilce přišel na širokou cestu; byla tak rovná, že by se bylo dalo vajíčko po ní krásně kutálet. Halvor se pustil po té cestě, a když se schylovalo k večeru, uviděl v dáli před sebou veliký zámek. Všechna jeho okna zářila. Halvor byl již celý den na cestě, a protože si nevzal s sebou téměř nic k jídlu, měl již důkladný hlad. Ale čím více se k zámku blížil, tím větší strach také na něho padal.

V zámku hořel v krbu oheň a Halvor vešel do kuchyně. Byla tak nádherná, že dosud nikdy tak krásnou kuchyni neviděl. Nádobí bylo ze stříbra a ze zlata, ale človíčka tam nebylo. Halvor chvíli čekal, ale když nikdo nepřišel, šel dál a otevřel jedny z dveří. Ve světnici za nimi seděla princezna a předla u kolovrátku.

»Vidím dobře?« zvolala. »Cožpak se sem opravdu odváží lidská duše? Ale bude nejlépe, když zas půjdeš, sice tě trol zadáví. Protože tady bydlí trol a ten má tři hlavy!«

»To je mně jedno, i kdyby měl třeba čtyři; rád bych se na toho chlapíka podíval,« řekl Halvor. »Nepůjdu odtud, vždyť jsem nic zlého neudělal! Ale kdybys mi dala najíst, nezlobil bych se, protože mám velikánský hlad.« Když se Halvor dosyta najedl, řekla mu princezna, aby zkusil, dovede-li se rozpřáhnout mečem, který tam visel na stěně. Halvor to však nedokázal — nedokázal ho vůbec ani zdvihnout.

»Víš co,« řekla princezna, »přihni si z té láhve, co visí hned vedle. Trol to také tak dělá, když má někam s mečem jít.« Halvor si přihnul, a hned mohl mávat mečem, jako by to bylo pírko. »A teď ať si jen ten tvůj trol přijde!« prohlásil. A opravdu, v tom okamžiku se trol hlučně vracel domů. Halvor se schoval za dveře. »Brr   čichám, čichám člověčinu!« volal trol a vstrčil hlavy dveřmi dovnitř.

»To máš skutečně pravdu,« řekl Halvor a uťal mu všechny hlavy.

Princezna měla takovou radost, že je od trola osvobozena, že se dala do zpěvu a do tance. Ale pak si vzpomněla na své sestry a zatoužila: »Ach, kéž by byly také mé sestřičky tak vysvobozeny! «

»Kde jsou tvé sestry?« zeptal se Halvor. A princezna mu vypravovala, že jednu sestru unesl trol, který bydlí v zámku vzdáleném od nich šest dlouhých mil, a druhou že unesl trol, který bydlí v zámku vzdáleném zas ještě nových devět mil. »Ale teď mně musíš nejdříve pomoci uklidit odtud mrtvého trola!« Halvor byl nyní tak silný, že ho mohl opravdu odtáhnout, a dal všechno ve chvilce zase do pořádku. Pak se tam dobře poměl a druhý den ráno, ještě za šera, se vypravil na cestu. Nedalo mu to, šel a šel, co nejrychleji mohl, a šel tak celičký den. Když uviděl trolův zámek, padl zas na něho trochu strach. Zámek byl ještě mnohem krásnější než zámek prvního trola. Ale ani tam nebylo človíčka vidět.

Halvor vešel do kuchyně. Ale nezůstal tam, šel hned dál do komnat. »Cožpak se sem odváží lidská duše?« zvolala princezna. »Už se ani nepamatuji, jak dlouho tu jsem, ale za celou tu dobu jsem neuviděla jedinou lidskou duši! Však bude také nejlépe, když se budeš zas hledět odtud co nejrychleji dostat, protože tady bydlí trol a ten má šest hlav.«

»Nepůjdu odtud,« prohlásil Halvor, »i kdyby jich měl ještě jednou šest!«

»Chytne tě a zadáví zaživa,« řekla princezna. Ale nepomohlo to. Halvor prohlásil, že nepůjde a trola že se nebojí. Ale že by se nehněval, kdyby mu dala najíst a napít, protože je po té cestě hladový. Dostal, co hrdlo ráčilo. Ale potom ho měla princezna znovu k tornu, aby šel.

»Nepůjdu!« řekl Halvor. »Neudělal jsem přece nic zlého a nemám, proč bych se měl bát!«¨

»Po tom se on neptá,« řekla princezna »Vezme si tě, ať má k tomu právo nebo ne. Ale když mermomocí nechceš odtud odejít, zkus, dovedeš-li se rozpřáhnout tímhle mečem. Trol jej nosívá, když jde do boje.«

Halvor to však nedokázal. Ale princezna mu poradila, aby si přihnul z láhve, která visela vedle meče. A když si Halvor z ní přihnul, dovedl již mečem mávat jako nic. Ale vtom se již trol vracel domů. Byl tak velký a tak široký, že musel do dveří bokem, aby jimi prošel. Sotva tam vstrčil první hlavu, zvolal: »Brr — čichám, čichám člověčinu! « Ale vtom mu již Halvor uťal hlavu a za ní i všechny ostatní. Princezna byla tak šťastná, že nevěděla samou radostí, co dělat. Ale pak si vzpomněla na své sestry a zatoužila, aby i ony byly vysvobozeny. Halvor mínil, že s tím nebude tak zlá porada, a chtěl se dát hned na cestu. Ale musel dříve pomoci princezně odklidit trolovu mrtvolu. A ráno se vypravil zase dál.

K zámku, ke kterému měl teď namířeno, bylo daleko, a tak Halvor chvíli šel, chvíli běžel, aby tam včas dorazil. Kvečeru uviděl zámek — byl ještě mnohem nádhernější než oba první zámky. Halvor neměl tentokrát téměř ani trochu strach a dal se kuchyní rovnou dál. Tam našel princeznu a ta byla tak krásná, že její krása neměla na světě rovné. A princezna mu řekla stejně jako obě její sestry, že tam za celou tu dobu, co ona tam je, nepřišla lidská duše, a prosila ho jako ony, aby zase šel, protože jinak ho trol zaživa zadáví. Říkala, že má devět hlav!

»Pro mě za mě, i kdyby jich měl ještě jednou devět a ještě devět k tomu, přece nepůjdu!« prohlásil Halvor a uvelebil se u krbu. Princezna ho tak krásně prosila, aby odešel, ale Halvor trval na svém a jen opakoval: »Ať jen přijde, má-li chuť! « A tak mu princezna dala trolův meč a vyzvala ho, aby si přihnul z láhve, která visela vedle meče, aby měl dost síly mečem se rozpřáhnout. A vtom již trol přicházel, až to vzduchem svištělo. Byl ještě větší a ještě silnější než oba předešlí a musel také jít bokem, aby prošel dveřmi.

»Brr — čichám, čichám člověčinu! « volal. Ale vtom mu již Halvor uťal první hlavu a potom všechny ostatní.

Avšak poslední byla nesmírně houževnatá, kladla ze všech největší odpor. Utít ji — byla nejtěžší práce, jakou kdy Halvor vykonal. Potom se v zámku sešly všechny tři princezny a radovaly se jako dosud nikdy. Byly všechny do Halvora zamilovány a on zase do nich. Mohl si vybrat, kterou chtěl. Ale nejmladší princezna ho měla přece ze všech nejraději. Halvor se však choval velmi podivně, byl zamlklý a smutný. Princezna se ho tedy vyptávala, zda-li se mu snad u nich nelíbí a po čem tak stále ještě touží. Halvor odpověděl, že se mu u nich velmi líbí, protože je mu u nich opravdu po všech stránkách dobře a protože tam má všeho dost, nač si pomyslí. Ale že touží domů. Že má ještě naživu rodiče a rád by je zase jednou uviděl!

Princezny mínily, že to není nic těžkého. Řekly mu: »Dostaneš se bez pohromy k nim a zase zpět k nám, jen když se zachováš podle naší rady.« Halvor slíbil, že udělá, jak mu poradí. Princezny ho pak vystrojily, že vypadal nádherně jako nějaký princ. A potom mu navlékly na prst prsten, a to byl takový prsten, že stačilo, aby Halvor jen vyslovil přání, že chce být doma nebo zas uprincezen, a hned se mu to přání mělo spinit. Princezny ho jen varovaly, aby jej nedal z ruky, a také, aby o nich nemluvil, protože by bylo jinak hned po kouzlu a už by je nikdy nespatřil.

»Kéž bych byl teď doma a kéž by byl můj domov teď tady! « řekl Halvor.

A sotva to přání vyslovil, hned se mu spinilo: než se nadál, stál už před chalupou svých rodičů. Bylo navečer a smrákalo se. Když rodiče uviděli přicházet takového vznešeného cizince, byli celí popletení a nestačili se mu uklánět. Halvor se zeptal, mohl-li by zůstat u nich přes noc. Ale stařečkové prohlašovali, že to není možné.

»Nejsme na to zařízeni, nemáme ani to, ani ono, čím bychom mohli takovému pánovi posloužit. Bude lépe, půjdete-li tady nahoru do statku. Není to daleko, můžete odsud vidět vršíček jejich komína. A tam mají všeho dost a dost! « Ale Halvor neměl chuti tam jít, chtěl zůstat u nich. Stařečkové však stáli na svém, že má jít nahoru do statku, tam že dostane najíst a napít, kdežto oni nemají ani židli, aby ho mohli pozvat, aby se u nich posadil. »Ne, nepůjdu tam, až zítra ráno,« řekl Halvor. »Jen mě tu nechte u sebe přes noc, mohu si sednout tamhle k ohništi.« Proti tomu nemohli stařečkové nic namítat. A tak se Halvor usadil u krbu a začal se hned šťárat v popelu, jako to dělával, dokud se ještě povaloval doma. Hovořilo se při tom o všem možném a Halvor jim mnoho vypravoval. A potom se jich zeptal, mají-li nějaké děti. Řekli mu, že měli chlapce a ten že se jmenoval Halvor. Ale odešel do světa, kam, to oni nevědí — nevědí ani, je-li ještě živ nebo je-li už mrtev.

»A což, nemohl bych to být já?« řekl Halvor. »Ale kdežpak,« odpověděla stařenka vstávajíc. »Náš Halvor byl takový lenoch, že nikdy na nic ani nesáhl. A byl tak rozdrbaný, že díra honila na něm díru. Z toho by se nikdy nemohl stát takový člověk, jako jsi, pane, ty! «

Po chvilce musela stařenka k ohništi, prohrábnout trochu oheň. A jak tak záře z krbu padala na Halvora — jako tehdy, dokud býval ještě doma — stařenka ho poznala.

»Ale propánakrále, to jsi, Halvore, ty!« zvolala. A oba stařečkové měli takovou radost, že jí není na světě rovno. A Halvor jim musel hned vypravovat, jak se mu celou dobu vedlo. Stařenka mohla na něm oči nechat a chtěla, aby s ní šel ještě hned teď večer nahoru do statku, ukázat se tamějším děvčatům, která nevěděla, jak vysoko mají nosit nos. Maminka šla napřed a Halvor za ní. Když přišla do statku, začala jim tam vypravovat, že se jejich Halvor vrátil domů a jaký pán z něho je: vypadá jako hotový princ!

»To si mohu představit! « zvolala děvčata a pyšně se narovnala. »Je jistě zas stejně rozdrbaný, jako byl vždycky!«

Vtom Halvor vstoupil do světnice. Jakmile ho dívky uviděly, ztratily hlavu; seděly právě u krbu a hledaly si blešky a v tom ohromení zapomněly na košilky a prchaly odtamtud jen v suknicích. Když se potom vrátily, velmi se hanbily, že se nemohly na Halvora skoro ani podívat. A to byly ty hrdé dívky, které se vždycky tak nad Halvora vytahovaly! »Vždycky jste si myslily, že jste bůhvíjak krásné a vznešené a že vám vůbec není na světě rovno!« řekl jim Halvor. »Ale měly byste jen vidět tu nejstarší z princezen, které jsem zachránil! Vedle ní vypadáte jako děvčata od koz! A prostřední princezna je ještě krásnější. A nejmladší, ta, s kterou se máme rádi, ta je krásnější než slunce i měsíc dohromady. Jen kdyby tu byly, to byste něco uviděly!«

Sotva to řekl, stály princezny před ním. Ale v Halvorovi zatrnulo; vzpomněl si nyní, co mu řekly. Ve statku vystrojili na počest princezen velkou hostinu a velmi je obskakovali. Ale princezny tam nechtěly zůstat. »Chtěly bychom se podívat k tvým rodičům,« řekly Halvorovi.

»A potom bychom se chtěly projít trochu kolem.« Halvor s nimi tedy šel. Za statkem přišli k velkému jezeru. Skláněl se tam k němu krásně zelený svah. Princezny si chtěly na chvíli sednout a odpočinout si. Mínily, že by bylo krásné sedět tam a dívat se po jezeře. Usedli tedy. A po chvilce řekla nejmladší princezna: »Chtěla bych tě, Halvore, trochu vískat! « Halvor jí položil hlavu do klína a princezna ho vískala. Netrvalo dlouho a Halvor usnul. Princezna mu pak stáhla prsten, který mu daly, a navlékla mu místo něho jiný. Řekla: »Měj mě tak rád, jako mám já tebe — a kéž jsme zase nazpět na našem zámku! « Když se Halvor probudil, hned poznal, že princezny, ztratil, a dal se do pláče a do naříkání a byl tak zoufalý, že si nevěděli s ním rady.

Ať ho rodiče prosili sebevíc, nechtěl tam již zůstat. Rozloučil se s nimi a prohlásil, že je asi už nikdy neuvidí; protože nenajde-li své princezny, nechce raději dále žít, neboť život bez nich nemá pro něho ceny. Zůstalo mu ze všeho, co měl, jen tři sta tolarů. Vstrčil je do kapsy a pustil se do světa. Když již hezkou chvíli šel, potkal člověka s pěkným koněm. Halvor si chtěl koně koupit a dal se s mužem do smlouvání. »\sice jsem nepomýšlel na to prodat ho,« řekl ten člověk, »ale dohodneme-li se, proč ne.«

Halvor se zeptal, co za něj chče. »Nedal jsem za něj mnoho a za mnoho také nestojí. Je to sice dobrý jezdecký kůň, ale k tahání se příliš nehodí. Ale tebe a ten tvůj uzlík vždycky ještě unese, když chvíli pojedeš a chvíli zas půjdeš,« řekl ten člověk. Nakonec se shodli na ceně, Halvor si hodil na koně uzlík a vždycky chvíli na koni jel a chvíli šel zas vedle něho. Kvečeru přišel na velikou louku. Stál na ní velký strom a pod tím stromem se Halvor utábořil. Koně pustil, aby se volně pásl; sám se neuložil k spánku, jen vytáhl uzlík s jídlem. Když ráno začalo svítat, vydal se zas na cestu, stále ho to hnalo jen vpřed, neměl nikde stání. Šel a jel a jel a šel po celý den a stále šel a jel velikým lesem. Bylo v něm mnoho zelených paloučků, jež prosvítaly překrásně mezi stromy. Halvor nevěděl, ani kde je, ani kam jde; ale přesto si nedopřál chvilečky oddechu, leda jen když se kůň musel trochu napást, a on sám vytáhl také svůj uzlík, jen když se zastavili na některém z těch zelených palouků.

A tak šel a jel a jel a šel a les stále jako by neměl konce. Ale druhého dne navečer, když se již začínalo šeřit, uviděl, jak mezi stromy prokmitává světélko. Kéž by tam byli ještě vzhůru, abych se mohl trochu ohřát a dostat něco teplého do žaludku! pomyslil si Halvor. Když •tam však došel, spatřil jen malou, ubohou chatrč. A okénkem uviděl uvnitř dva staré lidi. Byli již velmi staří a šediví jako holoubci. Stařenka měla dlouhatánský nos — tak dlouhý, že ho mohla používat jako pohrabáče, když seděla u krbu.

»Dobrý večer! « pozdravil Halvor.

»Dobrý večer!« řekla stařenka. »Copak tě sem k nám přivádí?« zeptala se.

»Vždyť jsme tu neviděli lidskou duši už víc než sto let.«

Halvor jí vyprávěl, že je na cestě do zámku Soria Morfia, a ptal se jí, neví-li, kudy se tam jde.

»To nevím,« odpověděla stařenka. »Ale co nevidět se ukáže měsíc. Zeptám se ho, ten to jistě bude vědět; musí jej znát, vždyť svítí všude a na všechno.« Když se potom měsíc vyhoupl, pěkně jasný a lesklý, nad vršíčky stromů, vyšla stařenka před dům. »Poslouchej ty tam, měsíčku! « volala na něj. »Mohl bys mi říci, kudy se jde k zámku Soria Morfia?«

»Ne, to ti nemohu říci,« řekl měsíc. »Protože tehdy, když jsem tam svítil, měl jsem před sebou mrak.«

»Počkej jen chvíli,« řekla stařenka Halvorovi. »Co nevidět se přihlásí západní vítr. Ten to bude jistě vědět, protože fouká a fičí v kdekterém koutě! «

»Tak ty máš s sebou koně?« zeptala se stařenka, když zas přišli dovnitř. »Pusť ho jen, ubožáka, do ohrady a nenechávej ho stát tady u dveří a hladovět! A vůbec, nechtěl by sis ho se mnou vyměnit ?« zeptala se pak. »Máme doma pár starých bot; při každém kroku v nich urazíš patnáct mil. Dám ti je za toho koně a budeš hned v zámku Soria Morfia. « Halvor byl hned pro a stařenka měla zas takovou radost z koně, že se tam div neroztančila: protože teď si bude moci pěkně vyjet do kostela! — jak řekla. Halvor neměl stání, chtěl se hned pustit zas dál. Ale stařenka řekla, že není nijak naspěch.

»Lehni si jen tady na lavici a vyspi se trochu! Postel ovšem žádnou nemáme,« řekla mu. »Já už dám sama pozor, až se západní vítr ohlásí.« A za chvíli se ozval hukot a přihnal se západní vítr, až ve stěnách chaloupky skučelo a praskalo. Stařenka vyběhla před stavení. »Poslouchej, západní větře! Poslouchej, západní větře! Nemohl bys mi říci, kudy se jde k zámku Soria Morfia? Máme tu někoho, kdo by tam potřeboval dojít.«

»Ale ano, znám to tam dobře,« řekl západní vítr. »Právě tam teď letím, mám jim tam vysušit výbavu, přichystanou na svatbu; budou tam mít veselku. Je-li ten tvůj nocležník čiperný a dobrý na nohy, může jít se mnou.« Halvor vyběhl.

»Ale musíš si pospíšit, chceš-li se mnou! « řekl mu západní vítr. A potom se spolu hnali daleko, daleko, přes hory a pláně, přes skály a přes pobřeží. A přece Halvor větru stačil. »Teď však už nemám kdy s tebou dál letět,« řekl pak západní vítr. »Musím dříve tamhle za roh polámat kus jedlového lesa, a teprve pak se dám k bělidlu vysušit to prádlo. Ale poběžíš-li podle tohohle hřebenu, přijdeš k několika děvčatům, která tam budou máchat prádlo. A odtamtud už nebudeš mít k zámku Soria Morfia daleko.« Po chvíli opravdu Halvor přišel k děvčatům, která tam máchala prádlo. Ptaly se ho, nepotkal-li někde cestou západní vítr: má k nim přijít a usušit jim před svatbou prádlo.

»Ano, viděl jsem ho,« řekl Halvor. »Odskočil jen tamhle za roh, musí tam polámat kus jedlového lesa; za chvilenku tu bude.«

A pak se zeptal, kudy se jde k zámku Soria Morfia. Děvčata mu ukázala cestu. Když Halvor přišel před zámek, bylo tam pino koní a lidí, jen se tam jimi hemžilo. Halvor byl však celý rozedraný a špinavý, jak se hnal s větrem o závod křovím a močály; držel se tedy raději stranou. Chtěl se ukázat až poslední den, až budou sedat ke stolu. Když se potom, jak bylo zvykem, připíjelo nevěstě v jejím novém stavu a družba připíjel zase všem ostatním, nevěstě a ženichovi, družičkám a mládencům, přišel družba nakonec také až k Halvorovi. Halvor si s ním připil a potom vhodil do sklenky prsten, který mu jeho princezna navlékla tehdy u jezera na prst. A poprosil družbu, aby ho donesl princezně a pěkně ji od něho pozdravoval. Tu princezna pojednou vstala od stolu.

»Kdo si spíše zaslouží, aby jednu z nás dostal: ten, kdo nás osvobodil od trolů, nebo ten, který tu sedí jako ženich?« zeptala se. Všichni byli zajedno, že o tom se přece nemohou mínění rozcházet. A jak to Halvor uslyšel, nepotřeboval mnoho času, aby strhl ze sebe své hadry a vyšňořil se, jak se na ženicha patří.

»To je ten pravý! « zvolala nejmladší princezna, jakmile ho jen spatřila. Nechala ženicha ženichem a slavila svatbu s Halvorem.