Zvědavý kocourek a Anička ze Zmrzlinové Lhoty - 2.kapitola

2. Zmrzlinová Lhota a nový domov

Zmrzlinová Lhota je taková malá zapadlá vesnička, kde lišky dávají dobrou noc. Ne, že by skutečně chodily lišky z lesa na práh domků a ťukaly na dveře nebo dokonce zvonily na zvonek, aby mohly dát dětem dobrou noc. To se jen tak říká. Ale kdyby lišky uměly mluvit, tak by to tak možná ve Zmrzlinové Lhotě opravdu bylo. Vládl tam klid, pohoda a všude se ozýval radostný dětský smích. Na náměstí stál pojízdný krámek se zmrzlinou, kde bodrý pan prodavač Holásek prodával vynikající domácí zmrzlinu vyrobenou ze smetany a ovoce, které vypěstovali lidé ve Zmrzlinové Lhotě. Samozřejmě ji nemohl prodávat celý rok. V zimě se zmrzlina jíst nedá, to by byli všichni nemocní. Ale pan Holásek to vymyslel skvěle. Místo klasické zmrzliny prodával pečené kaštany a pro skutečné gurmány je vyloupal, naskládal do zmrzlinového kornoutku a svojí zmrzlinou je přikryl jako peřinkou. To vám byla lahůdka! Zmrzlina na horkých kaštanech tála a byla taaaak dobrá! Za svou specialitu byl pan Holásek odměněn dokonce zmrzlinovou medailí! Ale to jsem opravdu hodně odbočila, děti. Vás jistě zajímá, jak to bylo dál s našimi třemi koťátky…

Když maminka Jahodová s dcerou Aničkou a dvěma košíky s chlupatým nadělením dorazily z lesa domů, byl už téměř čas na večeři. Jindy by se musela paní Jahodová činit a chystat jídlo nejen pro Aničku a jejího tatínka, ale také pro spoustu dalších zvířátek, která s nimi bydlela. Dnes však byla neděle a tatínek Jahoda se o všechno rád postaral sám.

Říkáte si děti, jaká zvířátka s nimi asi bydlela a jak to pan Jahoda všechno sám zvládl? Inu, zvládl. Jak by ne! Byl to totiž zvěrolékař, tedy doktor, který léčí zvířátka. Během týdne se o ně staral od rána do večera ve své ordinaci a často se stávalo, že mu někdo přinesl nějaké poraněné zvířátko z lesa nebo od silnice, nebo krabici s nalezenci, jako dnes našla Anička s maminkou naše tři opuštěná koťátka. Někdy se podařilo zvířátkům najít nový domov, jindy ne. A tak se jejich rodina pomalu rozrůstala, a kromě maminky a tatínka bydlela Anička s několika pejsky, kočkami, slepicemi, jednou veverkou, a dokonce s pár ježky. Občas se u nich objevila i nějaká ta liška a jednou se starali dokonce o zraněného kolouška. Ale o tom vám, děti, povím zase někdy jindy.

„No to je dost,“ zahlaholil vesele z kuchyně tatínek Jahoda, když slyšel, že se v chodbě otevřely dveře a Anička s maminkou vešly dovnitř. „Kdepak jste byly tak dlouho? Už jsem se začínal bát, že se do setmění nevrátíte a já vás budu muset jít hledat s baterkou. To bylo v lese tolik hub?“

„To budeš koukat, tatínku, co jsme našly!“ Vyhrkla Anička, když z nohou skopla botky a skočila tatínkovi do náruče.

„Vážně? No to jsem tedy zvědav,“ mračil se tatínek a dělal, jako když si láme hlavu, co to mohly ty jeho dvě holky donést.

„Budeš hádat, tatínku, ano?“ Dožadovala se Anička.

„Já myslím, že to snad ani nebude potřeba, Aničko,“ usmála se maminka a donesla oba košíky doprostřed kuchyně.

„Hm… to jsou opravdu divné houby,“ vrtěl na oko hlavou tatínek, který už moc dobře tušil, co Anička s maminkou donesly. „Už jsem byl v lese na houbách tolikrát, ale ještě nikdy jsem nenašel takové, které by mňoukaly!“

Anička se rozesmála.

„Ale tatínku, to přece nejsou houby. Jsou to koťátka. A rovnou tři!“

Tatínek se zatvářil udiveně a naklonil se nad košíky, ve kterých se choulily tři chlupaté kuličky. Jedno dělalo, že spí, ale přitom bylo poznat, že má očička zavřená jenom „jako“. Ve skutečnosti bylo ve střehu, stejně jako jeho dva bráškové. Ti dva totiž kulili zvědavě oči, až to vypadalo, že jim vypadnou z důlků. Jeden z nich, mourovatý kocourek se dokonce rozhodl, že vyrazí z košíku na průzkum. Než někdo stihl zakročit, vydrápal se na okraj košíku, překlopil ho a vyrazil zvědavě na prohlídku kuchyně.

Anička seděla na bobku vedle košíků a sledovala, jak tatínek zkušeně bere jedno kotě po druhém do náručí a prohlíží ho. Chvíli se mračil, chvíli spokojeně pokýval hlavou. Nakonec je vrátil zpátky do košíku a po kolenou se vydal pro nezbedníka, který právě zkoumal obsah jedné z misek patřící jejich dobromyslnému psovi Bobovi. Když zjistil, že v misce je vynikající masíčko, hladově se do něj pustil.

„Počkej, počkej, brachu,“ vytáhl ho tatínek od mísy a kocourek se po něm nazlobeně ohnal pacičkou. „Já vím, máš hlad a nelíbí se ti, že tě tahám od bašty, ale tohle masíčko ještě pro tebe není vhodné. Na to jsi ještě moc malý. A musíme zjistit, jestli jsi v pořádku.“

Kocourek se tatínkovým hlasem zklidnil, ale stejně pořád pokukoval po plné míse. Sotva tatínek dokončil jeho prohlídku, vyškubl se mu a seskočil na zem. Pelášil zpátky k mísám, aby pokračoval v hostině, ale… Co to? Kde je ta velká mísa s voňavým masem? Rozhlížel se kolem sebe nechápavě.

Maminka se rozesmála, když viděla jeho nazlobený i vyděšený pohled. Mísu mu totiž před chviličkou sebrala, aby ho z masa pro psa nebolelo bříško. Místo toho se teď sklonila, aby na zem postavila tři naplněné mističky, ze kterých už voněla strava vhodná pro koťátka. K tomu dodala velkou mísu plnou smetany. Kocourek nevěděl, do čeho se pustit dřív. A nebyl sám. Z košíku se vyškrábali už i jeho bráškové a zdatně se pustili do jídla.

„Jak jim budeme říkat, Aničko?“ obrátil se tatínek Jahoda na dcerku, když viděl, jak se ti tři hladovci cpou. „A co s nimi? Všichni tady zůstat nemůžou, to je ti snad jasné.“

Anička přikývla, jako že to ví, ale stejně v koutku dušičky doufala, že by se sem ještě vešli kocourkové všichni tři. Ale jak jim budou říkat?