Zvědavý kocourek a Anička ze Zmrzlinové Lhoty

Příběh, který vám budu vyprávět, se stal jednoho krásného podzimního dne, kdy sluníčko ještě svítilo, ale už moc nezahřálo. Bylo ukázkové Babí léto, po lese nedaleko Zmrzlinové Lhoty poletovaly pavučinky a ze stromů se s tichým ševelením snášelo barevné listí.

Anička Jahodová s maminkou se toho dne vydaly do lesa, aby nasbíraly poslední houby. Takové sušené hříbky se totiž náramně hodí, když maminka o nedělích vaří bramboračku nebo když o Vánocích dělá kubu. To je takové moc dobré jídlo, které se dělá z hub a krup, a když ho o Štědrém dnu sníte, postíte se a můžete pak vidět zlaté prasátko.

A tak se Anička Jahodová s maminkou vypravily do lesa. Každá si nesla svůj košík – Anička menší a maminka o něco větší, a bedlivě se dívaly kolem sebe. Co kdyby náhodou našly nějakou bedlu! To je také houba, ale ta se nesuší. Obalí se jako řízek a pak se sní. Strouhanka báječně křupe a houba je přitom křehká a šťavnatá. Ale o tom jsem vám vůbec vyprávět nechtěla. Maminka s Aničkou totiž nenašly v lese ani hříbky, ani bedly, ale něco úplně jiného.

To si tak vykračovaly po pěšince obklopené stromy, mechem i nízkými keříky borůvčí a hledaly tmavé hlavičky hub, když se v dálce ozvalo naříkání.

„Maminko, slyšela jsi to?“ Zastavila se Anička a chytila maminku za ruku. Trochu se bála, ale zároveň byla zvědavá.

„Nic jsem neslyšela,“ vrtěla však hlavou maminka.

„Tak, prosím, poslouchej pozorněji, maminko,“ požádala ji Anička a popoběhla kousek dopředu, aby lépe slyšela.

Maminka ji následovala a za chvíli už i ona uslyšela vzdálené naříkání.

„Maminko, co když je to nějaké lesní strašidlo?“

„Ale jdi, ty trdlo, kde by se tady vzalo strašidlo,“ rozesmála se maminka. „Ale zvuky jsou to podivné, to je tedy pravda.“ Kroutila maminka hlavou. Nemohla se rozhodnout, zda to v dálce naříká nějaké zvířátko, nebo snad dokonce dítko. „Víš co? Pojď se podívat blíž. Třeba někdo potřebuje pomoc. Možná je to nějaké zvířátko, kterému uvízla pacička v pasti nebo pod kořenem stromu a teď se nemůže dostat ven.“

Maminka s Aničkou se rychle vydaly po hlase. Jak se blížily, naříkání bylo čím dál hlasitější. To už si maminka byla jistá, že jestli není v křoví ukryté zraněné dítě, bude tam…

„No jistě! Já si to hned myslela…“ pokývala si maminka hlavou jen tak, sama pro sebe. Sotva rozhrnula husté křoví, objevila se kartonová krabice a v ní se choulila tři malá chlupatá klubíčka. Byla dobře schovaná. Však došly s Aničkou až do nejhlubší a nejtemnější části lesa. Maminka se nebála, ale příjemně jí tady nebylo.

„Copak je to, maminko?“ Nahlížela jí Anička zvědavě přes rameno, ale do krabice neviděla. Proto maminka krabici rychle vytáhla z houští na cestu a ukázala Aničce.

„Přece koťátka,“ vysvětlovala. „A hodně maličká. Nejspíš je tady někdo odložil.“

Anička se nakláněla do krabice a prohlížela si tři droboučká třesoucí se tělíčka. Náhle jedno zvedlo hlavičku a upřelo na ni ustrašený pohled.

„Maminko, oni se bojí, podívej,“ ukazovala Anička do krabice. „A jak jsi to vůbec myslela, že je tady někdo odložil?“ Anička vůbec nechápala, jak by tady mohl někdo jen tak odložit tři taková maličká kočičí miminka.

„Inu, lidé jsou dobří, ale i špatní. Tato tři koťátka se zřejmě narodila neočekávaně a někomu doma překážela. A tak je odnesl sem, do lesa, a nejspíš doufal, že je tady někdo najde, nebo že se tady ta koťátka sama naučí žít.“

„A to je, maminko, možné? Aby taková kočičí miminka žila sama v lese? Bez maminky?“ Anička si představila, jak by jí bylo, kdyby ji někdo odložil samotnou v lese a musela se o sebe postarat sama a bylo jí najednou velmi úzko. Jaké by to bylo, žít bez maminky?

„Bylo by to hodně těžké, Aničko. A možná by to nedopadlo dobře,“ krčila maminka smutně rameny. „A možná, že by se opravdu sama žít naučila. Ale na to teď nemysli. Důležité je, že jsme je našly my dvě. A my už přece nedovolíme, aby se jim něco stalo, viď?“ Usmála se maminka na Aničku a pohladila ji po rameni. Viděla, že je z toho holčička celá rozrušená a smutná.

„My si ta koťátka necháme, maminko?“ Optala se Anička, teď už s radostným úsměvem na líčku.

„Nu, všechna si určitě nechat nemůžeme, ale jedno bychom třeba mohli.“

„A co ta ostatní?“ Nechápala Anička. Copak si odnesou domů jen jedno a ostatní nechají tady v lese?

„Těm ostatním budeme muset najít novou rodinu,“ rozhodla maminka a začala rychle přendávat svých pár hub do Aniččina malého košíčku. „Ale teď mi pomoz. Tato krabice je celá promáčená. V té koťátka daleko nedoneseme. Přendáme je do mého košíku a odneseme je v něm domů. Pak vymyslíme, co dál.“

Anička už na nic nečekala. Pomohla mamince přestěhovat to chlupaté nadělení do jejího košíku, který narychlo vystlaly spadaným listím a suchou trávou, aby to koťátka netlačilo. Pak už chvátaly domů, aby mohly malé hladové uzlíčky nakrmit a poskytnout jim teplejší pelíšek.